„Mimo operní představení to bylo ročně vždy zjara a na podzim více než čtyřicet koncertů po celé Americe, celkem ve více než sto městech. Veliký úspěch přinesly koncerty, v nichž jsem druhý díl pořadu věnovala áriím z českých oper a našim národním písním. Během přestávky jsem se vždy převlékla do našeho národního kroje. To američtí diváci ohromně milovali a obdivovali se překrásným výšivkám. Bylo to velmi milé. Když jsem na svých cestách potkávala tolik krajanů. Připadala jsem si pak téměř jako doma.“ (JN)
Jarmila Novotná byla po celý svůj život velkou vlastenkou. Narodila se dne 23. září 1907 v Praze. V hlavním městě sklízela nebývalé úspěchy už ve velmi mladém věku, avšak pověst slavné mezinárodní pěvecké hvězdy jí přinesly především výkony v operních domech v Miláně a New Yorku.
Prostředí, do kterého se Jarmila Novotná narodila, oplývalo rodinnou pohodou. Tatínek Josef i jeho manželka Josefa měli hudbu rádi a své dítě vedli k nadšenému vlastenectví i lásce k umění. Jarmila chtěla být nejprve učitelkou, ale její přirozený talent směřoval ke zpěvu a herectví. Milovala lidové písně a záhy se propracovala do dětského sboru.
Při jednom z vystoupení si jejích kvalit povšimla herečka Zdeňka Baldová. Na přímluvu známé umělkyně se směla Jarmila začít věnovat studiu zpěvu. Její hlas měla možnost slyšet i slovutná Ema Destinnová. Jejím profesorem se však nakonec stal barytonista Hilbert Vávra, jehož pěvecké rady měla na paměti po celý život.
„Myslím, že ještě dnes udržuje operu při životě umělecká osobnost a její výkon. Proto jsem i nadále po studiích u Hilberta Vávry, mého prvního učitele, jemuž vděčím za mnoho, studovala a nepřestala jsem vlastně nikdy po dobu své aktivity na hlase pracovat. Je to křehký nástroj a může se stát, že únavou a nebo leckdy i nesprávnou volbou úloh se hlas octne v nebezpečí, jestliže se včas nezakročí, může snadno dojít ke katastrofě. Proto je nevyhnutelně zapotřebí mít stále hlasovou kontrolu. Učitelů je mnoho, ale který je ten pravý, těžko říci. Na to musí přijít každý pěvec sám.“ (JN)
Jarmila Novotná nebyla na konzervatoř přijata pro nízký věk, a tak studovala dívčí školu Minervu, cizí jazyky a hru na klavír. Působila jako činoherní elévka v pražském Národním divadle. Její osobnost byla předurčena k úspěchu – měla herecké nadání, nádherný soprán a ještě k tomu okouzlující, půvabný, dívčí zjev.
Všechny tyto kvality si na vlastní oči a uši mohlo ověřit publikum dne 27. června 1925, kdy ve Zlaté kapličce vstoupila na jeviště jako Smetanova Mařenka. Na stejnou úlohu si troufla poprvé už v patnácti letech ve vinohradském Sokole. V Národním divadle následovala Verdiho Violetta, Rossiniho Rosina, Mozartova Královna noci, Pucciniho Mimi, Čajkovského Taťána i Verdiho Gilda…
„V Národním divadle jsem byla velmi šťastná, můj repertoár se stále zvětšoval. Ale bylo mi tehdy teprve osmnáct let a dospěla jsem k názoru, že bych se měla ještě technicky zdokonalit. Proto jsem se rozhodla odjet k dalšímu studiu do Milána.“ (JN)
V Itálii se zdokonalovala pod vedením skvělých pedagogů a v roce 1927 přijela zpět domů. Čekalo ji několik koncertů a představení. Jednou z jejích osudových rolí byla Gilda. Představení Rigoletta v Národním divadle se zúčastnil prezident Masaryk, který ji pozval do Lán a doporučil jí pokračovat ve studiích v cizině. Přátelství s rodinou T. G. Masaryka bylo pro její život rovněž velmi zásadní.
Dne 3. srpna 1928 vystoupila opět jako Gilda a její zvonivý, sluncem prozářený soprán zněl tentokrát veronskou Arénou. Noviny označily večer za triumfální úspěch Jarmily Novotné. Následoval vstup do velkého operního světa. Nabídky se jen hrnuly. Nejprve působila v Berlíně, posléze ve Vídni a poté na ni čekalo šestnáct sezón v Metropolitní opeře v New Yorku.
Také rodinný svět Jarmily Novotné byl šťastný a naplněný. Z manželství s baronem Jiřím Daubkem, které trvalo přes půl století, měla dceru Jarmilu a syna Jiřího. Po nástupu nacismu se rozhodla pro život ve Spojených státech, kde debutovala v San Franciscu hlavní rolí v Pucciniho Madame Butterfly. Dne 5. ledna 1940 se konečně představila v newyorské Metropolitní opeře.
Velký význam a ohlas měly její vlastenecké akce, kterých uspořádala bezpočet. Koncerty zakončovala státní hymnou, spolupracovala také na rozhlasových relacích ve prospěch okupované vlasti. Mnozí si v souvislosti s jejím jménem jistě vybaví píseň „Ach synku, synku“ v klavírním doprovodu Jana Masaryka. Pozoruhodné je, že se její portrét objevil na československé stokorunové bankovce od Maxe Švabinského z roku 1931.
Kromě pěvecké dráhy se uplatnila také jako herečka. Roku 1950 zazářila s tenoristou Mario Lanzou v hollywoodském filmu Velký Caruso. Účinkovala i v muzikálech na Brodwayi. Novotná spolupracovala s řadou vynikajících umělců. Rozsáhlou korespondenci vedla s Arturem Toscaninim, který ji zásadně oslovoval: „Mia cara Pamina“ – tedy jménem ženské hrdinky z Mozartovy Kouzelné flétny.
„Je těžko rozhodnout, kdo z mých světových partnerů mi byl nejmilejší. Vždyť každý z nich přinášel něco jiného, zcela individuálního. Ale hned mne napadá jméno Tito Schipa, a to hlavně pro jeho neobyčejnou hlasovou kulturu… Právě tak ráda vzpomínám na své partnery z Národního divadla. Nejčastěji jsem zpívala s Janem Berlíkem, říkali nám „silná dvojice“. Nemohu zapomenout ani na Pollertova skvělého Kecala, Zítkova Vodníka, Vávrova Evžena Oněgina a Gleichova Jeníka z rodané nevěsty. Dobře jsem si rozuměla i s některými partnerkami, hlavně s Adou Nordenovou, s níž jsem zpívala ve Dvou vdovách, v Bouři a v Čarostřelci. Byly to krásné časy, na něž nelze zapomenout.“ (JN)
Po válce přicestovala domů, avšak rok 1948 ji znovu zavedl za oceán. Zde profesně působila až do doby, než se rozhodla skončit svou uměleckou kariéru kvůli nemoci manžela. Spolu s ním pak přesídlila do Rakouska. Za svými dětmi jezdila do Ameriky. Povolení k návratu do rodné vlasti získala až v roce 1983.
Jarmila Novotná zemřela dne 9. února 1994 nikoliv doma, ale v dalekém New Yorku. Její životní osudy shrnuje kniha s výmluvným a nepochybně i pravdivým názvem: „Byla jsem šťastná“…
Jarmila Novotná: Olympia's Aria
Jarmila Novotná: Frasquita
Jarmila Novotná a Keith Andes: The Great Waltz
Zdroj: Kopecký E.: Pěvci Národního divadla, Panton, Praha 1983, vydání první
