Nezapomenutelný vypravěč

FiftyFifty, společenský magazín.
Nezapomenutelný vypravěč na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Nezapomenutelný vypravěč

FiftyFifty
Share

Nezapomenutelný vypravěč

seriál :: Kdo to vlastně byl

"Veselé příhody s Menšíkem jsou, domnívám se, všeobecně známé, málokdo ale už ví, jaký byl Menšík milující syn, skvělý táta, vřelý přítel a jak mimořádný rejstřík skrytých talentů v sobě měl." - pravila Stella Zázvorková o svém vzácném hereckém kolegovi…


Vladimír Menšík byl bytostný Moravák, který na svůj rodný kraj nikdy nedal dopustit. Přišel na svět, mimochodem jako Ladislav, dne 9. října 1929 v Ivančicích. Už od dětství se rád předváděl, miloval cirkusy, šumaře, chodil na poutě, veselice a hody. Široká rodina se scházela, rozprávěla, muzicírovala. Tímto prosluněným prostředím byl ohromen a navždy ovlivněn. Vřelý vztah ho po celý život pojil k mamince i sestře Olince. Byl veskrze vážným člověkem, který ovšem vyzařoval nesmírně pozitivní energii - díky ní dokázal stmelovat a rozradostňovat lidi.

V knize Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života se uvádí:

"Humor je vážná věc. Jakákoliv tvořivá práce se neobejde bez vnitřní pohody tvůrce. Radost a utrpení je možné v umění zúročit jenom tehdy, když je do hloubky zažité. Jsou sice v životě člověka události a situace nad jeho síly, ale častěji nás trápí a rozdrobují rozličné malichernosti, kterým připisujeme větší význam, než ve skutečnosti mají. Schopnost uchovat si vnitřní pohodu spočívá v tom, najít věcem pravé místo v žebříčku hodnot a věnovat se podstatnému. Populární může být na čas i diletant, zatímco dobrý herec někdy zůstává na okraji diváckého i odborného zájmu. Lidovost je v pravdivosti a ani humor není humorem bez lidskosti a laskavosti."


Prožil šťastné mládí, které sám označil jako krásný sen. Začínal v hudebním souboru Adolfa Pištěláka - právě on nasměroval celý jeho další život. Otci se synovo umělecké snažení příliš nelíbilo, a tak Vladimír nejdřív vystudoval průmyslovou školu a po ní nastoupil do Brněnských strojíren. Divadlo jej lákalo i nadále.

Zatoužil po JAMU, kam se mu podařilo dostat až na druhý pokus. Později vzpomínal na první neúspěšné přijímací zkoušky, při kterých komise řvala smíchy nad jeho podáním "vážného" repertoáru. Jako hlavní profesor mu byl přidělen výtečný Milan Pásek, který dával do výuky naprosté maximum. Po absolutoriu nastoupil do kočovného Vesnického divadla. Odtud přestoupil do pražského D 34. U E. F. Buriana mohl hrát, zpívat, tančit i recitovat. Krátce spolupracoval také s Divadlem S. K. NeumannaDivadlem Za branou. Ačkoliv byl jevištěm plně pohlcen, přál si poznat filmový svět.

První šanci mu dal snímek Velká příležitost, v němž stanul coby komparsista premiérově před kamerou. Významněji na sebe upozornil rolí italského mechanika v Radokově filmu Dědeček automobil. Díky tomuto natáčení se dostal do konfliktu s E. F. Burianem. Menšík se poté rozhodl pro odchod z divadla a podepsal kontrakt s rodícím se Filmovým studiem Barrandov. Na divadelní prkna se pak vracel, želbohu, jen minimálně - právě to mu někteří zazlívali. I přesto se mu ale dostávalo vzácného respektu od všech kolegů.

Na přelomu padesátých a šedesátých let se začala naplno rozjíždět jeho nezapomenutelná filmová kariéra. Seznam více než stovky rolí je neobyčejně pestrý. Vedle komicky laděných postav (barman - Limonádový Joe) představoval i charaktery tragikomické, či dokonce ryze dramatické (mnich Bernard - Marketa Lazarová, Jořka Pyřk - Všichni dobří rodáci). Spolupracoval s řadou uznávaných režisérů. Za všechny jmenujme alespoň Karla Kachyňu, Jiřího Menzela, Zdeňka Podskalského nebo Juraje Herze. Objevil se také ve Formanově prvotině Lásky jedné plavovlásky.

Sedmdesátá a osmdesátá léta ho zařadila do škatulky jedinečných komiků a seriálových herců. Zahrál si také v mnoha pohádkách - příkladně seriál Arabela. Jeho častým partnerem byl v té době Jiří Sovák. V televizi natočil stěžejní inscenace Ikarův pádTažní ptáci podle scénářů Jiřího Hubače.

Pro jeho práci bylo nejpodstatnější publikum, které ctil a miloval. Tento vztah byl oboustranný. Stal se neopakovatelným průvodcem Bakalářů a legendárním bavičem silvestrovských večerů. Dokázal oslovit všechny divácké generace.

Nebyl jen výtečným hercem, ale také všestranně nadaným člověkem. Výborně psal, dobře zpíval, tančil, hrál na několik hudebních nástrojů, zručně kreslil, nesmírně rád četl, vařil... Miloval svou rodnou zem, rodinu, děti, své blízké a přátele.

Ke konci života jej sužovaly vážné zdravotní komplikace, které víceméně ignoroval. Astma ho odkázalo na prášky, injekce a pomoc okolí. První záchvat ho postihl již v roce 1970 při pobytu v Paříži. Často musel zůstávat v nemocnici, avšak na lůžku nikdy dlouho nevydržel. Pracoval do úmoru, na zdraví nedbal, rozdával se pro druhé. Pouhé dva dny před smrtí, podpírán Jitkou Molavcovou, účinkoval v televizní Abecedě.

Následující večer měl opět vystupovat. Do poslední chvíle se chtěl přímého přenosu zúčastnit, ale nakonec po telefonu vzkázal režiséru Jiřímu Adamcovi:

"Jiříčku, nezlob se, ale musíš to nějak vymyslet, já nepřijedu, mně je fakt zle…".

Vyprodaná brněnská hala Rondo čekala marně. Galavečer uváděla Magdalena Dietlová, která hercovu nepřítomnost omluvila a zároveň mu vyjádřila podporu v boji s těžkou nemocí. Publikum poté dlouze aplaudovalo ve stoje. Vladimír Menšík zemřel v Brně dne 29. května 1988.

Jeho kolega a blízký přítel Jiří Sovák poznamenal:

"Nechal po sobě úsměv. Jen se řekne Menšík - a lidé se smějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto let a nezbylo po něm nic. Měl zkrátka od Boha dáno. A velikánskou porci."

Na závěr jedno snažné přání herce Josefa Kemra - a jistě nejen jeho:

"Dej Bůh, aby se zas někdy narodil podobný kumštýř!"…



citace herců: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, nakladatelství Slávka Kopecká, Praha 2006


další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.