Mystifikátor par excellence

FiftyFifty, společenský magazín.
Mystifikátor par excellence na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Mystifikátor par excellence

FiftyFifty
Share

Mystifikátor par excellence

seriál :: Kdo to vlastně byl

"Lhala, milý pane, lhala v jednom kuse. Nevím, jestli ta holka jaktěživa řekla slovo pravdy, ale když promluvila, já jí věřil: bylo to silnější než já..." I tak je v nejslavnější novele nespravedlivě opomíjeného Prospera Mérimée zobrazována Carmen - vzrušující femme fatale…


Prosper Mérimée se narodil 28. září 1803 v Paříži jen několik měsíců před korunovací Napoleona. Oba rodiče byli malíři a svého syna vedli k umění. Na jejich přání nakonec vystudoval práva, o která se nezajímal. Vyrůstal v prostředí osvícenských a republikánských idejí, zároveň jej ovlivnila postava císaře. Napoleon pro něj později představoval nenaplněný ideál. Jeho nedůvěra ke světu pramenila ze zklamaného, původně důvěřivého a nadšeného, srdce.

Byl žákem i přítelem Stendhala. Patřil k tradici racionalismu, který se vyznačoval přísnou rozumovou kázní, odporem k mystice, ale také ironickým výsměchem k přežitkům a předsudkům. Pátrání po námětech jeho tvorby je nanejvýš zajímavé.

Už ve svých prvotinách se projevil jako brilantní mystifikátor. Ve vyzývavé parodii Divadlo Kláry Gazulové předstíral, že autorkou je španělská herečka. Podobný "podvod" pojmenoval Guzla. Šlo o sbírku třiceti balad v próze, údajně přeložených z jihoslovanského repertoáru.

V době červencové revoluce byl na své první cestě po Španělsku. Po návratu působil jako tajemník na různých ministerstvech. Výsledkem této činnosti byla naprostá nevíra v politiku. Roku 1834 se stal inspektorem historických památek. Tuto funkci přijal s nadšením a plnil ji rád přes dvacet let. Procestoval Francii, dokonce se mu podařilo zachránit několik cenných objektů. Důvěrně poznal Španělsko i Itálii. Publikoval odborné a cestopisné práce. Rovněž studoval archeologii, historii a současné mravy, které mistrně použil ve svých dílech. Roku 1844 byl jmenován členem Akademie.

Třicátá a čtyřicátá léta se nesla ve znamení vrcholné novelistiky. Jeho inspirační zdroje byly vcelku dva - vzdálená exotická prostředí a tehdejší dvojakost Paříže, kterou neměl rád. Přetvářku hlavního francouzského města charakterizoval ve Dvojím omylu:

"Promiňte mi, madame, zapomněl jsem na Paříž. Teď si vzpomínám, že se tam lidé žení, ale nemilují."…


Nikdy si neliboval ve všednosti. Vypjaté příběhy dovedl do krajnosti, přesto se na ně dokázal dívat z nadhledu a zároveň citlivě tlumočil pohrdání, ironii, obdiv i nadšení. Charaktery popisoval postupně v ději skrze gesta, řeč a činy. Nepotřeboval žádné sáhodlouhé popisy, aby přesně zachytil atmosféru.

Do tohoto tvůrčího období spadá dílo Carmen, na jehož základě zkomponoval francouzský hudební skladatel Georges Bizet jednu z nejslavnějších a nejhranějších světových oper všech dob. Nutno podotknout, že hudební verze přistupuje k hlavním hrdinům o poznání milosrdněji než krutá a nesmlouvavá předloha. Libreto navíc uvádí úplně novou ženskou postavu. Micaëla reprezentuje tradiční hodnoty, hloubku stálého citu a přirozeně působí jako kontrast k titulní hrdince.

V programu Státní opery uvádí Michal Černoušek pod titulkem Carmen v psychoanalytickém zrcadle následující:

"Útlá novela Prospera Mérimée je vyprávění o mužské slepotě a osudové ženě. Má universální, nadčasové rozměry. Rozměry přímo archetypální, protože ukazuje, jak rozum a smysl pro povinnost utone ve vášnivých hlubinách lidské iracionality. Tento nešťastný příběh se v dějinách lidstva opakuje tolikrát, že člověk žasne. V různých podmínkách, odlišném zarámování, v jiných kulturních souvislostech. Patří k věčným lidským příběhům, které se odehrávaly a odehrávají i dnes kolem nás."

Příběh plný romantických prvků byl poprvé uveřejněn v pařížském časopise La Revue de Deux Mondes roku 1845. Spisovatel pravděpodobně vycházel z historek španělské hraběnky a své přítelkyně Marie Manuely de Montijo.

Rámec knihy tvoří vědecká bádání autora. Ten se během svého pobytu v Andalusii dostal až na území Córdoby. Zde se spřátelil s mužem, ve kterém později odhalil obávaného banditu a několikanásobného vraha. Zločinec byl zanedlouho dopaden a spisovatel se za ním vypravil do vězení, kde vyslechl celý příběh tragicky končící lásky:

Pravila mi: "Milovat tě už nemohu a žít s tebou nechci."
Popadl mě vztek. Vytáhl jsem nůž. Přál bych si býval, aby dostala strach a prosila mě o milost, ale ta ženská byla ďáblice.
"Tak naposled!" zvolal jsem. "Chceš zůstat se mnou?"
"Ne, ne, ne!" prohlásila dupajíc. A sundala prsten, který jsem jí daroval a hodila ho do křoví.
Bodl jsem ji dvakrát…


Motivem vězení se nechal inspirovat roku 1999 Jozef Bednárik při originálním režijním řešení Bizetovy opery v Národním divadle:

"Zaujal ma motív väzenia, cela, v ktorej by náš Don José rozprával svoj príbeh o Carmen. Počas štyroch nocí, štyroch obrazov by nám i sám sebe už nemladý väzeň José, čakajúci možno na smrť, sprostredkoval svoje túžby, vzlety i pády."

Období druhého císařství bylo svědkem celkového úpadku Prospera Mérimée. Stal se senátorem, ale prostředí dvora na něho nemělo dobrý vliv, ba právě naopak. Navíc nemohl realizovat svůj zájem o ruskou literaturu, což bylo pro propagátora ruského realismu nesnesitelné.

Známá je jeho studie o Gogolovi, jehož Revizora přeložil do rodné francouzštiny. Hluboké přátelství ho pojilo s Turgeněvem, nesmírně obdivoval Puškina. Jediné co na slovanské literatuře kritizoval, byla přílišná záliba v detailu. Do Ruska se paradoxně nikdy nepodíval, přestože cestování patřilo k jeho velkým vášním. Perfektně ovládal několik světových jazyků, přičemž ruštinu považoval vedle řečtiny za nejkrásnější řeč.

Od praktického psaní se nakonec definitivně odvrátil. Je neuvěřitelné, že v posledních dvaceti letech života už téměř nic vlastního nenapsal

Co můžeme povědět o životě a díle jedinečného mystifikátora s naprostou jistotou? Snad to, že Prosper Mérimée zemřel 23. září 1870 ve městě Cannes v době, kdy pruská vojska obklíčila jeho rodnou Paříž…


další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.