Obyčejný moskevský kluk

FiftyFifty, společenský magazín.
Obyčejný moskevský kluk na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Obyčejný moskevský kluk

FiftyFifty
Share
 >  >  > 

Obyčejný moskevský kluk

Obyčejný moskevský kluk

seriál :: Kdo to vlastně byl

Chtěl se stát důstojníkem. Jeho nejoblíbenější hračkou byla pistole. Jeho dětství byla posádka „kdesi v Německu“. Nudu oživují pochodové písně jednotek vracejících se ze cvičení. V bytě rodičů se scházejí staří frontoví bojovníci. Vyprávějí. On bez dechu poslouchá.

Vzpomínky na padlé kamarády, vítězství, porážky, na válku. Zachovala se fotografie asi desetiletého chlapce ve vojenské uniformě, tak, jak mu ji na jeho urputné přesvědčování ušili plukovní krejčí. Pistoli mu otec sebere a rodina se vrací do Moskvy.

S armádou se chlapec rozchází, jenže po maturitě se rodiče sami sebe ptají: “Kam s ním?“ On to ví. Vysoká škola divadelní. Chce hrát, režírovat. Překvapivě má až příliš rozsáhlé vědomosti o tom, co je divadlo. A představy, které se do zkostnatělého sovětského systému nehodí. Přísahá se na Stanislavského, ale nové podněty a formy v dramatickému umění jsou zašlapány do prachu. Rodiče svého syna znají. Je impulsivní, energický, vzdorovitý. Snaží se ho ochránit, a tak nastupuje na stavební fakultu. Sám si po pár měsících napíše propouštěcí dekret a vykročí na vysněnou cestu. Cestu, jejíž nebezpečí nezná.

Obyčejný chlapec z ulice, syn prostého důstojníka pronikl v době korupce, „strýčkování,“ mezi protekční netalentované dětičky zvučných jmen na vysněnou školu. Bohužel si tím získal nepřátele na celý život. Spolužáci a profesoři sledují studenta, který nic nenechá na svém místě. Rebeluje, boří letité tradice.
Ale především je to obrovský talent. Na co sáhne, tomu rozumí. Píše básně, skládá hudbu, režíruje, hraje. Přichází výtka. Nelekne se, pře se, diskutuje. Věc v té době neslýchaná. Neuznává autority, ale svůj názor. A také cizí, pokud mu připadá rozumný. I to se nenosí, uvažovat o názorech druhých. Patří k Moskvě, k ulicím, parkům, opilcům a obyčejným lidem. Kamarádi jeho otce jsou jeho prvním publikem.
Čte filozofii, estetiku, historii Velké vlastenecké války. Ta stále vzrušuje jeho představivost. Bere kytaru a ochraptělým hlasem zpívá, píše o ní básně. Tím vším dráždí měšťáky. Ty narozené uprostřed sovětské společnosti. Ty z pěkných bytů, s dačami, kteří se ohání velkými slovy a přitom šmelí a šilhají po Západě. Vysmívá se jim jménem svého otce a jeho frontových přátel, mrtvých i živých.

Dokončí studium, hraje v Divadle A.S.Puškina, od r.1964 v divadle na Tagance. Vytvoří řadu postav, svým osobitým způsobem. Jeho legendární Hamlet není „sterilním výrobkem divadelní laboratoře“, ale odlišným člověkem s vyvzdorovaným životem. Hraje ho totiž obyčejný moskevský kluk, básník, talent, který mnozí nechtějí akceptovat. Ve svých rolích se rve, vydává ze sebe něco nepopsatelného, nezvyklého. Hraje v mnoha filmech, mnohé jsou brzy zakázány.
Ne vždy ale může hrát a režírovat. Stále píše básně, podle svého odhadu v letech 1962-80 napsal přes 600 básní a písní. Svou poezii zhudebňuje a zpívá. Nejde však o pouhé zhudebnění. Hudební složka je neoddělitelná od veršů - je to jakýsi novotvar, hudba a slova se navzájem prolínají, jsou od sebe neoddělitelné. Ostatní básníci jej odsuzují, nesouhlasí s jeho nekompromisním odsuzováním a kritikou problémů a událostí své doby.

Dalším fenoménem jeho umění je fakt, že nikdo jiný nemůže předvést jeho písně - básně. To umí pouze on. Na koncertech oficiálních, hlídaných státní bezpečností, i těch utajených. Mezi lidmi putují ilegálně nahrané kazety. Z nich křičí i šeptá jeho naštvaný, zoufalý, naléhavý i burcující chraplák.
Malá odbočka. Přestože žil v druhé polovině minulého století, stal se básníkem Velké vlastenecké války. To, co jako dítě poslouchal, se v dospělosti projevilo v jeho díle. V básních rachotí tanky, čpí z nich pach vybuchlých granátů, vojáci pijí ředěný lih, kouří v kruhu poslední cigaretu. On dokázal přednést své verše tak, že jejich význam posunul - jeho hlas je plný citu, bolesti, není úderný, přitom slova v básni jsou silná, ohlušují. Ale tak, jak je recitoval, válku cítili kamarádi jeho otce, kteří vší tou hrůzou prošli.

Neměl šanci prosadit se v tehdejší „společnosti“ plné laureátů a národních umělců. Neměl zastání na vyšších místech. Měl okolo sebe pár věrných - mezi ně patřila krásná francouzská herečka Marina Vlady. Jejich láska byla tragická, krásná, zoufalá. K jeho životu patřil alkohol, hádky i rvačky. Přesto si plně uvědomoval jak odpovědné je společenské poslání básníka. Ale málokdo ho pochopil. Jeho unavené srdce ho zradilo 25. července 1980. Bylo mu 42. Hrob na Novoděvičím hřbitově v Moskvě je stále plný květin. Nenosí je tam oficiální persony, ale jeho „staří“ souputníci i noví obdivovatelé. Jeho hvězda na Zemi nepohasla. A ve vesmíru krouží mezi Marsem a Jupiterem planetka s jménem Vladimír Vysockij.




další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.