Blondýna 90-60-90

FiftyFifty, společenský magazín.
Blondýna 90-60-90 na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Blondýna 90-60-90

FiftyFifty
Share

Blondýna 90-60-90

seriál :: Kdo to vlastně byl

„To mi napište na náhrobek, až tu jednou nebudu. Tak si mne všichni pamatují.“ Tato slova sarkasticky vyřkla asi nejslavnější blondýna všech dob. A její míry se staly téměř povinnými pro svět modelek (i když, narozdíl od těch dnešních, měřila jen něco málo přes metr šedesát). Narodila se 1.6.1926 v Los Angeles a její matka Gladys ji nechala do matriky zapsat jako Normu-Jeane Bakerovou. Kdo byl otec?

Prý jistý pan Gifford z firmy Consolitated Film Industrie, kde Gladys pracovala. Ale stejně tak to mohl být kterýkoli z jejích mnoha milenců. Aby dítě působilo jako legální uváděla, že její manžel Mortenson (kterého téměř rok před tím opustila) je momentálně mimo L.A. A tak byla malá Norma-Jeane uváděna i s příjmením tohoto muže. A proč Bakerová? Tak se jmenoval první manžel její matky...

Dívenka vyrůstala bez otce, už od narození téměř stále v péči sousedů, pěstounů, příbuzných, krátký čas i v ústavu pro sirotky. Důvod? Matka musela vydělávat, navíc sama vyrostla v neutěšených poměrech a neměla žádný rodičovský vzor. Když bylo malé sedm, matka skončila v nemocnici. Mnoho životopisců sice uvádí, že šlo o rodové psychické zatížení, ale není tomu tak. Nikdo z rodiny neměl z dnešního lékařského hlediska žádné vážné nemoci. Gladys trpěla depresemi a fóbií, ale lékaři „diagnostikovali“ schizofrenii. Tím ji odsoudili k postupné změně osobnosti způsobené velkým množstvím léků, které jí předepsali. Nad Normou-Jeane převzala dohled a později poručnictví matčina kamarádka Grace McKeeová-Goddardová. Ta už od dětství holčičku připravovala na dráhu filmové hvězdy.
Grace pracovala ve filmových ateliérech a byla přesvědčena, že z Normy-Jeane bude herečka. Učila ji jak se oblékat, chodit, usmívat, jak se líčit, česat... Když bylo Normě-Jeane šestnáct, Grace se musela odstěhovat. Dívka by se musela vrátit do sirotčince. Grace to vyřešila po svém. Našla ženicha - mladého pohledného Jima Doughertyho. Dívka byla vmanipulována do manželství s člověkem, kterého téměř neznala. „Líbánky“ netrvaly dlouho, Jim narukoval do války a jeho polovička pracovala v továrně. Tam ji objevili fotografové armádního časopisu.

Během roku se stala poměrně známou fotomodelkou. A začal se jí otevírat vysněný svět - ve 20 měla v kapse smlouvu s 20thCentury Fox (a za sebou rozvod). Čekala na slávu, s ostatními hvězdičkami navštěvovala kursy herectví, chodila na povinné večírky a občas se mihla před kamerami. A přišla ještě jedna změna. Na smlouvě stálo její nové jméno: Marilyn Monroe.

Prvním skutečně významným filmem její kariéry je gangsterské drama Asfaltová džungle (51). Roli jí sehnal její milenec - známý producent Johny Hyde. A M.M. vstoupila jako Popelka do osvětleného sálu. Přišly další role a reportéři začali mít zájem o „to děvče s velkým poprsím“. Velkým zlomem byly 2 snímky v časopise Playboy, kde pózovala oděná jen do svého oblíbeného parfému Chanel no.5. Fotografie byly pojmenovány Zlatý sen. Rozletěly po světě i na hracích kartách, tužkách a suvenýrech. Na počátku padesátých let, kdy nahota pobuřovala a působila skandály, to byla velká odvaha. R.1952 - při natáčení filmu Neobtěžuj se klepáním se M.M. seznámila s basebalovou hvězdou New York Yankees Joe Di Maggiem. Jejich svatba v lednu následujícího roku se stala doslova celonárodním svátkem. Svatební cesta vedla do Tichomoří, Marilyn navštívila americké vojenské základny v Koreji. Z tisíců vojáků se okamžitě stali její fanoušci a M.M. na sebe zároveň upozornila jako výborná zpěvačka.

Marilyn kolem sebe definitivně zbořila zeď anonymity a od hvězdného hollywoodského trůnu ji dělil jen krůček. V třiapadesátém natočila dvě komedie Muži mají rádi blondýnkyJak si vzít milionáře. Vytvořila v nich předobraz rozkošné, trochu hloupoučké, naivní a zcela bezbranné ženušky k zulíbání. Svým smíchem, zpěvem či tancem omlouvá nebo retušuje průšvihy. První komedie jí přinesla vlastní hvězdu na chodníku slávy a premiéra druhé byla naprostým triumfem. V ulicích, kterými ji vezl bílý cadillac, musel být odkloněn provoz a při vstupu do sálu, kde byl každý, kdo v Hollywoodu něco znamenal, mnoho mužů bez dechu vstalo - M.M. na sobě měla večerní róbu, do které byla doslova zašitá. Ten den označila později za nejkrásnější ve svém životě - aby ne, byla to její korunovace na hvězdu a definitivní inaugurace symbolu MM.

Filmaři byli fascinováni jasem, který ji obklopoval, křehkostí, nostalgickým pohledem dětsky modrých očí a přes rudou rtěnku, falešné řasy a černé linky jistou oduševnělostí. Byla to „jiskrná kvalita - kombinace smutku, touhy a záření - to je to, co ji odlišovalo a přitom u ostatních lidí vzbuzovalo touhu patřit k ní“, jak to kdysi nazval Lee Strasberg. Marilyn se na plátně vyznačovala superženstvím, zastřeným, šepotavým hlasem a naprostou podřízeností mužskému protějšku. Předstírala, že neumí počítat do pěti i ve chvílích, kdy se chovala chytře. Přesto byla nesmírně zranitelná. Toužila po absolutní dokonalosti, byla ctižádostivá, ale skrývalo se v ní na tisíce nejistot. A ty vykoukly na světlo světa vždy při filmování. Legendární pozdní příchody, mnohonásobné opakování naprosto jednoduchých scén, které nebyla schopna zvládnout, koktání, pláč, to vše bylo velmi na obtíž filmařům a jejím kolegům. Uvědomovala si, že dostává jednoduché role, malý plat. Chtěla víc, nebýt jen zbožňovaná, ale i uznávaná herečka. Opustila Hollywood, založila vlastní společnost a odešla do New Yorku. Studovala herectví ve slavném Actor´s Studiu. Divadelní pedagog Lee Strasberg, který formoval její herecký projev, o ní řekl, že sice na režijní pokyny reaguje pomalu, ale perfektně je chápe a má hluboký cit pro postavu, kterou tvoří.

Přestože z L.A. odešla, dostála svým závazkům a natočila další nezapomenutelný film Slaměný vdovec (1955) (nezapomenutelné scéně, kdy proud větráku z metra nadzvedne herečce sukně, přihlížely tisíce lidí). Právě tato scéna byla definitivní tečkou za manželstvím s Di Maggiem. Pochopil, že MM nebude nikdy italskou poslušnou hospodyňkou. A tak se Marilyn definitivně osamostatnila. Pokusila se o vzporu proti naivní blondýnce. Chtěla hrát po boku Chaplina nebo Grušenku v Bratřích Karamazových. Seznámila se s levicovým spisovatelem a dramatikem Arturem Millerem. Jejich nečekaná svatba byla šokem. Intelektuál se rozvedl a opustil rodinu kvůli herečce, která není příliš vzdělaná a má problémy s pravopisem! Neuvádělo se už, že oznámil sňatek, aniž se Marilyn vůbec zeptal, prostě se rozhodl si ji vzít a ona na to s velkým váháním přistoupila. Vztah měl velmi brzy trhliny. Náplastí měl být první film nezávislé produkce Princ a tanečnice (57). Prvotní nadšení sira Laurence Oliviera, který hrál po boku Marilyn a zároveň se ujal režie, se změnilo v apatii. MM rozčilovala štáb nedochvilností a pokusem prosadit při hraní Strasbergovy metody. Laurence ji neuznával, chtěl jen „aby byla sexy“. Přes obrovskou reklamní kampaň a přijetí MM u britské královny film propadl. Marilyn každý otřes těžce prožívala a již několik let krize řešila hrstmi pilulek a alkoholu. Přes Arturovu snahu byla stále neurotičtější, neklidnější a víc závislá na drogách a pití.

Její úspěchy v Někdo to rád horké (59), Milujme se (60) a Mustangové (60) byly vykoupeny trýzní spolupracovníků a blízkých. Natáčení začínala čekáním, zda se Marilyn vůbec dostaví. Když přišla, strávila mnoho hodin v maskérně a když byla konečně na place, zapomněla i ten nejbanálnější text. Není divu, že výroky o ní byly velmi nelichotivé. Tristní byli Mustangové. Miller ve scénáři naskicoval podobu své ženy. Ta jej marně prosila o změnu v dialozích, ve scénách. Film znamenal konec. Konec jejich manželství, konec života Clarka Gablea, který s MM hrál. Štáb se nenáviděl, panovala v něm rivalita. Mustangové měli premiéru v listopadu 1960. Gableova žena žalovala Marilyn z podílu na mužově smrtelném infarktu, noviny hlásaly do světa rozvod velkého amerického mozku s krásným americkým tělem. MM přesto dostala další šanci. Natočila první scény ve filmu Něco musí prasknout (Něco musí ustoupit). Chtěla hrát, ale žila už jen z prášků, alkoholu a denodenních návštěv u psychoanalytika.

V noci ze 4. na 5. srpna 1962 byla nalezena mrtvá ve své ložnici se sluchátkem v ruce. Diagnóza? Pravděpodobná sebevražda, jak praví protokol. Dodnes se kolem její smrti točí mnoho nejasností a dohadů. Prý měla co do činění s jejím vztahem k bratřím Kennedyovým (ještě na jaře zpívala J.F.K. v Madison Square Garden k jeho narozeninám). Prý byla zavražděna, protože věděla o přípravě atentátu na Fidela Castra. Prý byla nalezena v bezvědomí a zemřela až v nemocnici. Prý, prý. Mnoho dokumentů bylo utajněno a čím dál tím víc lidí, kteří se tomuto tématu věnují, se přiklání k tomu, že to sebevražda být nemohla.

Nicméně Marilyn se podařilo to, po čem snila. Vstoupila do světla, oslnila, byla středem pozornosti. Stala se symbolem nezatíženým pojmy povinnost, zodpovědnost. Jakoby zosobňovala význam slova láska nerozděleného na duchovní, fyzickou, čistou romantickou či erotickou. Marilyn prostě byla, je a bude bohyní....







další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.