Ladislav Pech se narodil dne 4. října 1906. Od té doby uplynulo sto let – i přesto ho dnes všichni známe jako usměvavého Ladislava Peška. Jeho rod měl dlouhé divadelní kořeny, které sahaly až do dob Václava Tháma. Divadlo nesmírně miloval a prohlašoval ho za své celoživotní poslání.
„Vůbec jsem netoužil po filmu. Neměl také nejlepší jméno a nechtěl jsem to ani zkusit. Bavilo mě divadlo, v němž jsem viděl své poslání, a celý film mi připadal jako nedůstojná záležitost. Když začínal zvuk, v jedenatřicátém roce, zvali mě na zkoušky Čapkova Loupežníka, kterého chtěla zfilmovat společnost AB. Odmítl jsem a čtrnáct dní jsem trval na svém rozhodnutí... Byl jsem přece jen zvyklý na jiný, vážnější svět, na režiséry typu Hilara, Frejky, Dostala. Ale taky jsem byl zvědavý. Naštěstí režisér Kodíček byl výborný, jemný člověk, a tak jsem brzy změnil svůj názor na film. Později jsem se v tom přirozeně utvrdil. Poznal jsem řadu dalších režisérů, kteří měli stejný smysl pro poezii a podtext jako ti, které jsem obdivoval u divadla. Ale divadlo je přece jen divadlo, tam je ten styk s divákem, který mi u filmu stále chybí. I když hraju většinou ve filmových komediích a tam mívám dobré publikum v lidech kolem kamery. V každém případě jsem ale filmu vděčen, že jsem mohl rozšířit škálu nejrůznějších postav, které jsem vytvořil."
Po dlouhých peripetiích se dostal do Prahy. Zde vytvořil legendární postavy kluků, študáků, šašků, sluhů, i psychologicky komplikovaných mužů, kterým se snažil nahlédnout do nejhlubšího nitra a pravdivě je předložit divákům.
Po mysliveckém adjunktovi ve filmu „Loupežník“(1931) následovala celá plejáda komediálních rolí. Speciálně povedenou parketou byli studenti. V kontrastu s podlézavým šprtem Františka Filipovského reprezentoval Pešek sympatický typ suveréna, sportovce, vtipálka, hrdiny i čestného kamaráda. Tak vznikli neodolatelný čutálista Čuřil a seržant Kulík ve Fričových filmech „Škola základ života“(1938) a „Cesta do hlubin študákovy duše“(1939).
Režisér Otakar Vávra chytře vsadil na Peškovu divadelní popularitu a obsadil ho do svých filmů „Cech panen kutnohorských“(1938), „Maskovaná milenka“(1940) a „Šťastnou cestu“(1943). Již zmiňovaný Martin Frič mu svěřil hlavní roli naivního spisovatele Freda Floka v parodii „Těžký život dobrodruha“(1941).
Po válce se stal profesorem herectví na DAMU. Divadlo mu dávalo větší možnost uplatnění jeho širokého repertoáru. I ve filmu však dokázal vytvořit charakterní postavu neustále bojující za svou pravdu, a to v přepisu Staškova románu „O ševci Matoušovi“(1948). Filmové zpracování Olbrachtových „Komediantů“(1953) mu předepsalo tragikomickou roli Žáka. Kalafunu ze „Strakonického dudáka“(1955) ztvárnil na divadle a později i před kamerami. Řadu půvabných postav předznamenal muzikant v pohádce „Obušku z pytle ven!“(1955).
Od Otakara Vávry dostal příležitosti ve filmech „Jan Hus“(1954) a „Jan Žižka“(1955). Prosté lidské osudy ztvárnil coby učitel Bajtek ve „Škole otců“(1957) či starý Koudelka v „Černé dynastii“(1962). Sugestivní výkon podal jako Roubíček, uvězněný ve zdech terezínského gheta – to byl slavný film „Transport z ráje“(1962).
V šedesátých a sedmdesátých letech nedostal příliš mnoho velkých hereckých šancí. Po principálovi v „Prodané nevěstě“(1975) se stal stařičkým profesorem botaniky v komedii „Adéla ještě nevečeřela“(1977). Za všechny televizní inscenace zmiňme alespoň „Nezralé maliny“(1980).
Ke konci života věnoval nejvíce pozornosti dětskému publiku. Jeho životní dráha se uzavřela dne 13. července 1986.
Postavy vytvořené Ladislavem Peškem se vyznačovaly nezměrnou líbezností a hlubokým prožitkem. Navíc byly vždy doprovázeny vřelou lidskostí a laskavým úsměvem, který znovu a znovu dokáže pohladit po duši…
Citace: Čáslavský, K. a Merhaut, V.: Hvězdy českého filmu I.
Vydalo nakladatelství FRAGMENT Havlíčkův Brod 1995, vydání 1.
