Nevyumělkovaná herečka z vážené rodiny

FiftyFifty, společenský magazín.
Nevyumělkovaná herečka z vážené rodiny na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Nevyumělkovaná herečka z vážené rodiny

FiftyFifty
Share

Nevyumělkovaná herečka z vážené rodiny

seriál :: Kdo to vlastně byl

"Byla jsem taková dlouhá, hubená holka, která nevěděla, jak se usmát, jak se postavit a vůbec nejistá ve všem možném," vzpomínala na své umělecké začátky Nataša Gollová - herečka bezprostředního půvabu, k jejímž parádním rolím patřily Eva, Helenka či Sirael…


Nataša Hodáčová se narodila dne 27. února 1912 v Brně pod "šťastnou hvězdou". Její dětství i mládí bylo velmi krásné, neboť přišla na svět do rodiny, která oplývala skvělým kulturním, intelektuálním i majetkovým zázemím. Jméno dostala podle slavné hrdinky z Tolstého románu "Vojna a Mír", který její maminka četla v době těhotenství. Mamička Adéla byla dcerou uznávaného českého historika - profesora Jaroslava Golla, od něhož si Nataša vypůjčila umělecký pseudonym. Také tatínek - JUDr. František Xaver Hodáč - byl nesmírně činným člověkem v politice a mnoha dalších oblastech společenského života.

Majetkové poměry bohaté rodiny umožnily Nataše bez problémů studovat doma i v cizině. Prošla několika renomovanými penzionáty. Ovládala perfektně angličtinu, francouzštinu, němčinu i ruštinu. Pohybové nadání mohla uplatnit při soukromém studiu moderního scénického tance u kapacity první velikosti - paní Jarmily Kröschlové. Po absolvování dívčího gymnázia Elišky Krásnohorské se zapsala na filozofii do Prahy, byla inteligentní a vzdělaná. Umění však pro ni bylo přednější a Nataša zamířila roku 1932 s taneční skupinou do Paříže.

Ve Francii poznala prostředí umělecké avantgardy. Třešničkou na dortu bylo seznámení dvacetileté Nataši s šestatřicetiletým spisovatelem Tristanem Tzarou. Jejich vztah trval dlouhá léta. Řekněme, že zakladatel dadaismu patřil k nejdůležitějším mužům na seznamu Natašiných lásek - bohužel všechny byly svým způsobem velmi nešťastné…

Talentovanou tanečnici stále víc lákalo divadlo. Činoherní text okusila poprvé ve čtrnácti letech, když vystoupila v dětském představení ve scéně "Babičky" od spisovatelky Boženy Němcové. Později začala studovat herectví u režiséra Národního divadla Karla Dostala a jeho kolegy Jiřího Frejky. Výtečná průprava z ní vypěstovala báječnou divadelní herečku - na repertoáru měla například Princeznu Pampelišku nebo Ofélii z Hamleta. Její jméno však proslavilo teprve filmové plátno.

Poprvé točila s režisérem Martinem Fričem roku 1932. Ve filmu "Kantor Ideál" se pouze mihla - uplynulo pár let a tentýž umělec o ní prohlásil: "Je jemná, lyrická, naivní, bezprostřední, spontánní, upřímná, temperamentní. Je to prostě typ bláznivého děvčete, který divák bude milovat…" Přesně taková byla její Eva Norová, jedním slovem - rozkošná… Film "Eva tropí hlouposti" (1939) doprovázený jazzovou hudbou v americkém stylu vynesl Natašu na vrchol popularity.

Krátce před tím byla rovněž úchvatná její proměna z uplakané Mařenky Novákové ve smyslnou dámu, která v ničem nezaostávala za Zuzanou svůdné Adiny Mandlové - obě dámy se v osobním životě velmi přátelily. Řeč je samozřejmě o legendárním filmu "Kristián" s Oldřichem Novým v titulní roli. Slavný herec byl Natašiným partnerem i v dalších oblíbených snímcích, ke kterým patřila především "Dívka v modrém" (1940) či "Hotel Modrá hvězda" (1941).

Roku 1940 vyřkl filmový kritik Bedřich Rádl následující soud: "Mezi mnoha dobrými hereckými výkony, které naši herci ve filmech tohoto roku podali, nalézáme jeden výkon vynikající: Helenku Nataši Gollové v "Pohádce máje"!…" S kolegou Svatoplukem Benešem - v úloze Ríši - vytvořili nezapomenutelnou filmovou kreaci.

Zákaz činnosti v divadle i před kamerou se dostavil roku 1944. Půvab inscenovaných příběhů se v době kolem druhé světové války zdaleka nepodobal realitě, což výstižně dosvědčuje vzpomínka Nataši Gollové:

Můj největší životní zážitek? Napadá mě jen ošklivej: Bylo to myslím hned 10. května 1945, kdy se svolávaly dobrovolné sestry do Terezína, poněvadž diplomovaných bylo na všechno strašně málo. Já byla tenkrát ve Štefánikových kasárnách a několik se nás přihlásilo. Musím říct, že už sama cesta, když jsme my jely tam a v příkopech proti nám zase šli němečtí zajatci, byl dost otřesnej zážitek. Pak jsme ale dorazily do Terezína. Tam to byla skutečná hrůza. Když člověk viděl ty chudáky ležící na slamnících, oholené hlavy, vytřeštěné oči, a hlavně - oni se naučili mluvit tak, že vůbec nebylo vidět, jak pohybují rty! Strašné! První setkání s vězni se odehrálo v takzvaných Sudetských kasárnách, leželi na zemi, pouze na slamnících, nikde nic jiného nebylo. Tam jsem také nakonec chytila skvrnitý tyfus.

Po několika nešťastných partnerských vztazích se provdala roku 1947 za režiséra Karla Konstantina a přesídlila do divadla v Českých Budějovicích. Návrat před kameru jí umožnil až Jan Werich postavou Sirael (Kateřiny) ve filmu "Císařův pekař a Pekařův císař" (1951). Rovněž jí pomohl do svého souboru a Městských divadel pražských. Zanedlouho poté zemřel Nataše manžel i milovaná maminka, což pro ní byla obrovská rána.

Ze zdravotních důvodů se musela zříct začátkem sedmdesátých let divadelní kariéry. Zahrála si později ještě například v úspěšné komedii režiséra Zdeňka Podskalského "Drahé tety a já" (1974). Konečnou na její cestě filmovým plátnem představovala "Konečná stanice" (1981). Za rok se ještě objevila v televizní inscenaci "Radostné události".

Hereččina švagrová, paní Kateřina Hodáčová, tvrdila: "Myslela si, že její život prostě nestojí za nic. Že ho má nešťastnej a nebylo možné jí to vymluvit! Bylo jí marné vykládat, že může hrát dál divadlo, že má rodinu - neměla motivaci. To bylo jedno k druhému - neměla vlastní děti, měla v životě hroznou smůlu na mužský a svým způsobem zatrpkla…"

Nataša Gollová dožila poslední léta svého života v pražském domově důchodců v Krči, kde zemřela v osamění dne 29. října 1988. Pohřbena byla na Vyšehradě… Svým talentem, bezprostředností a přirozeným půvabem obstála ve značné konkurenci dokonalých hereckých krasavic své doby…


Citace: Cibulka, A.: Nataša Gollová - Život tropí hlouposti, Slávka Kopecká, Praha 2002, vydání I.


další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.