Hluboká sonda do lidského nitra

FiftyFifty, společenský magazín.
Hluboká sonda do lidského nitra na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Hluboká sonda do lidského nitra

FiftyFifty
Share
 >  >  > 

Hluboká sonda do lidského nitra

Hluboká sonda do lidského nitra

seriál :: Kdo to vlastně byl

"Jsem na dně, ale budu psát, a přísahám, teď už špatnou věc nenapíšu. Ještě o mně uslyšíš. Možná, že nerozumím Rusku, ale ruský lid jsem poznal dokonale jako málokdo. Knihy jsou můj život, má strava, má budoucnost," napsal Dostojevskij z omské káznice svému bratrovi…


Fjodor Michajlovič Dostojevskij (Фёдор Михайлович Достоевский) se narodil dne 11. listopadu 1821 v Moskvě. Jeho neradostné dětství bylo nesmírně kruté. Celý život měl protkán tragickými okolnostmi...

Už v roce 1837 mu zemřela matka. O dvě léta později byl vlastními nevolníky zavražděn jeho otec, podivínský alkoholik, který pracoval jako štábní lékař moskevské nemocnice pro chudáky. Fjodor Michajlovič byl tímto prostředím silně poznamenán, navíc sám trpěl nevyléčitelnou epilepsií a jistou dávkou psychické nevyrovnanosti. Návaly fyzických i psychických problémů později výrazně komplikovaly jeho psaní i vztahy s nejbližšími.

Jako mladík začal studovat petrohradskou vojenskou vysokou ženijní školu, a to především ze zoufalých existenčních důvodů. Po jejím absolvování působil krátce na carském ministerstvu obrany, avšak službu z duše nenáviděl. Záhy se rozhodl pro profesionální literární dráhu.

Jeho spisovatelské úspěchy byly patrné již ve druhé polovině čtyřicátých let 19. století. Začínal s romantickými, výrazně psychologicky vykreslenými prózami. Ve 24 letech debutoval krásnou novelou "Chudí lidé" (Бедные люди) o obětavé, avšak neopětované lásce chudáka Makara Děvuškina. Dokonce si touto prvotinou získal náklonnost nesmlouvavého kritika Bělinského.

Literární kariéru náhle přervalo obvinění z proticarského smýšlení a spolčení s příznivci utopického socialismu. Členové odhaleného Petraševského kroužku - mezi nimi celá řada tehdejší inteligence - vyslechli v politickém procesu rozsudek smrti. Dostojevskij byl až přímo před popravčí četou náhle omilostněn, následně vyhnán na nucené práce. V Omsku strávil čtyři roky v káznici a poté musel pokračovat ještě pět let v carské armádě na Sibiři (1850-1859). Děsivé období psychického i fyzického strádání poznamenalo jeho pohled na svět.

Na konci padesátých let 19. století se směl vrátit do Petrohradu. Po otřesných zkušenostech z vyhnanství se jeho literární projev značně pozměnil. Hluboce zakotvil v pravoslavné víře. Napsal dokumentární prózy na základě vlastních děsivých zážitků ze Sibiře. "Zápisky z Mrtvého domu" (Записки из мертвого дома/1860) geniálně převedl do hudební podoby skladatel Leoš Janáček.

Dostojevskij po smrti své první manželky a bratra neutěšeně zabředl do dluhů zaviněných především nezvladatelnou hráčskou posedlostí. Nakonec prchal před věřiteli do zahraničí - žil ve Francii a Německu.

V roce 1866 vzniklo pravděpodobně nejznámější dílo "Zločin a trest" (Преступление и наказание). Spletité osudy vraha Raskolnikova a ubohé Soni se nesou ve znamení velkých filozofických, náboženských, morálních a společenských otázek:

…Pod polštářem měl evangelium. Bezmyšlenkovitě po něm sáhl. Byla to její knížka, táž, z níž mu předčítala o vzkříšení Lazara. Když nastoupil trest, myslil, že ho bude trápit náboženstvím, že mu bude stále připomínat evangelium a vnucovat knihy. Ale k jeho nesmírnému údivu na to ani jedinkrát nezavedla řeč, ba ani jedinkrát mu nenabídla evangelium. Požádal ji o ně sám krátce před svým onemocněním a Soňa mu knihu mlčky přinesla. Dosud ji však ani neotevřel.
Neotevřel ji ani teď, ale napadlo ho: "Copak mohu teď smýšlet jinak než ona? Nebo přinejmenším jinak cítit, o něco jiného usilovat?"…
(překlad - Jaroslav Hulák)

Další kniha "Hráč" (Игрок/1867), plná autobiografických prvků, skvěle vystihla duševní rozpoložení hráčského nitra. Během následujícího roku se objevil román "Idiot" (Идиот) s titulní postavou geniálně vykresleného knížete Myškina. Dále pak vytvořil dílo "Běsi" (Бесы/1871-72), poskytující šílený obraz tehdejší kruté společnosti. Brilantní románová epopej "Bratři Karamazovi" (Братья Карамазовы/1879-80) - výpověď o vraždě otce a nespravedlivém obvinění jednoho ze synů - zůstala nedokončena.

Z publicistické tvorby Dostojevského jsou ceněny především vášnivé statě v "Deníku spisovatele". Byl spoluvydavatelem listů "Epocha" a "Vremja". Rovněž se věnoval překladům - zejména se zaměřoval na tvorbu Balzacovu.

Následující ukázka je ze závěru drobné milostné prózy nazvané "Něžná" (Кроткая/1876) o nerovném svazku mladičké dívky a usedlého staršího zastavárníka. Vztah vede k naprostému nepochopení, což ženu dožene k sebevraždě (překlad - Emanuel Frynta):

…Slepá, slepá! Je mrtva, neslyší! Ani nevíš, jaký ráj bych ti připravil. Ráj by byl v mé duši, a já bych jej prostřel kolem tebe! Že bys mě nemilovala? Tak ať, co na tom? Všechno by bylo tak, všechno by zůstalo tak. Jenom by se mnou mluvila jako s přítelem, radovali bychom se, smáli bychom se vesele, hledíce jeden druhému do očí! Tak bychom žili. A kdyby ses zamilovala do jiného, nu což! Šli byste spolu samý smích a já bych se díval z druhé strany ulice. Ó, ať by bylo cokoli, jen kdyby aspoň na chviličku otevřela oči! Aspoň na okamžik, na jediný okamžik! Kdyby se na mne podívala jako tenkrát, když stála přede mnou a zapřísahala se, že mi bude věrnou ženou! Jediným pohledem by všechno pochopila!
Ó bytí, přírodo! Sami jsou lidé na zemi - to je hrůza!…


T.G. Masaryk, který se léta podrobně zaobíral dílem tohoto slavného ruského velikána, uvedl ve své studii:
…Dostojevský je nejvážnější člověk, jakého si dovedeme představiti. A jak by nebral život doopravdy, kdo tak smrti hleděl z tváře v tvář? Kdo nebyl by vážný, ne-li ten, kdo tolik zkusil, kdo do duše lidské viděl až do samých hlubin, kdo dovedl v ní čísti nejtajnější záblesky myšlének a citů, jenž rozuměl všemu, čemu i sami velmi často rozuměti se zdráháme?
Kdo nalezl ztracený život, nalezeného si dovede ceniti. A jak váží si Dostojevský života lidského, každého bez rozdílu, s jakou láskou ukazuje, jakou cenu má každá duše. Ten vážný, ten hrozně vážný Dostojevský žije však rád a vesel: vážný je, ale není škarohlíd, má humor: možná, že se hlasitě nesměje, ale často se usmívá, usmívá se i když slzy zalily mu zrak…


Osobně si Dostojevského děl hluboce vážím. Jsou neutuchající studnicí postřehů o nitru člověka, přičemž ctí lidskou důstojnost a soucit s utrpením. A kdo by mohl být v tomto ohledu povolanější a výmluvnější než právě Dostojevskij? Vždyť sám uvedl: …Soucit - to je náš poklad, a vykořeňovat jej ze společnosti je strašné. Až společnost přestane litovat slabé a utlačené, pak jí samé se povede špatně, ztvrdne a vyschne, stane se nemravnou a neplodnou…

Součástí jeho korespondence je následující výrok: …Mám plán: stanu se šílencem. Nechť se lidé vztekají, nechť mě léčí, nechť ze mne dělají rozumného…

Geniální spisovatel celosvětového významu - Fjodor Michajlovič Dostojevskij - zemřel dne 9. února 1881 v Petrohradě…




další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.