Duchovní otec komisaře Maigreta

FiftyFifty, společenský magazín.
Duchovní otec komisaře Maigreta na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Duchovní otec komisaře Maigreta

FiftyFifty
Share

Duchovní otec komisaře Maigreta

seriál :: Kdo to vlastně byl

Spisovatel Georges Simenon byl geniálním vypravěčem, milovníkem dýmky a žen a tvůrcem jednoho z nejslavnějších detektivů všech dob. Letos začátkem září uplynulo od jeho úmrtí dvacet let.

Příběh Georgese Simenona začal v pátek 13. února 1903 v belgickém městě Liege. Dostal křestní jména Joseph Christian a byl prvním synem účetního v pojišťovně, matka byla v domácnosti. Rodiče zvláštní datum narození dítěte nijak neznepokojovalo, jedna z pověrčivých příbuzných je však přesvědčila, aby jej raději změnili na 12. února.

Zrození legendy

Když Simenon dospíval, otec vážně onemocněl. Znamenalo to konec studií. Začal pracovat v pekárně, prodával knihy a v šestnácti letech se stal dopisovatelem místních novin Gazette de Liege. Už o rok později sepsal první povídku, v osmnácti první román Au pont des Arches, který podepsal pseudonymem Georges Sim.

V roce 1922 se přestěhoval do Paříže a začal se živit psaním levných detektivních románů. Každý den musel napsat několik desítek stran, podepisoval se více než dvaceti pseudonymy. Kromě toho pracoval jako úředník a sekretář pro markýze De Tracy. Účastnil se bohatého uměleckého života na Montmartru a Montparnassu, experimentoval s drogami, střídal ženy a nevyhýbal se ani prostitutkám. Seznámil se i se slavnou americkou tanečnicí a zpěvačkou Josephine Bakerovou, hvězdou první třídy proslulou svými odvážnými kostýmy. Ve čtyřiasedmdesáti letech napsal, že počet žen, které měl, se pohyboval kolem dvaceti tisíc. Počátkem dvacátých let se poprvé oženil, manželství však brzy skončilo rozvodem.

Šestákové romány Simenona provázely až do roku 1931, kdy napsal první povídku, v níž vystupoval komisař Maigret. Muž, který se vypracoval z řadového pochůzkáře na superintendanta. Při výslechu kouří dýmku, rád popíjí víno, pivo a calvados a miluje sytá venkovská jídla, zejména choucroute. Legenda detektivních románů byla na světě.

Romány a politika
První sérii devatenácti případů komisaře Maigreta Simenon vytvořil v letech 1931 až 1934, další vznikly po osmileté pauze v roce 1942. Předlohou postavy mu byl pradědeček, díky němuž postava Maigreta získala realistické vlastnosti. Několik dobrých rad autorovi přidala i spisovatelka Colette. Pod jejím vlivem přestal s nucenou literární stylizací a našel vlastní způsob psaní. Simenon celý život hodně cestoval a střídal adresy. Projel severní i východní Evropu, Středomoří i Afriku. Nikdy si nepsal cestovní deníky, přesto dokázal poznatky použít při psaní románů. Ne vždy se setkal s pochopením.

Kvůli popisu korupce v Gabonu mu byl zakázán vstup do Francouzské rovníkové Afriky, v Oděse ho pronásledovala tajná policie. Živil se i jako novinář. V Turecku udělal rozhovor se Lvem Trockým, v roce 1933 zamířil do hitlerovského Německa. V době, kdy dokončoval devatenáctý román s Maigretem, popisoval francouzskou politickou aféru spojenou se záhadným úmrtím podvodníka Alexandra Staviského, do jehož aktivit bylo zapleteno několik významných lidí té doby.

Cena za slávu

Romány s komisařem Maigretem si rychle získaly oblibu čtenářů. Díky prvnímu úspěchu následoval podpis smlouvy s prestižním nakladatelstvím Gallimard, která Simenonovi zaručila vysoké náklady, slušnou autorskou odměnu z prodaných knih a kontrolu nad filmovými právy. Role Maigreta byla svěřována jen nejlepším hercům, na filmovém plátně byla pro několik generací spojena zejména s tváří Jeana Gabina.

Začátek války Simenon strávil péčí o belgické uprchlíky v La Rochelle. Když německá armáda napadla Francii, odjel do Fontenay a pokračoval v psaní. Podepsal smlouvu s produkční společností Continental, kterou z Paříže řídil se souhlasem říše Němec Alfred Greven. V letech 1942 až 1944 se na filmová plátna dostalo osm jeho knih. To bylo na příslušníky protifašistického odboje velké sousto. Simenon se dostal na seznam kolaborantů, a jakmile válka skončila, musel odjet z Francie. Uchýlil se nejprve do Kanady a potom do Tucsonu v Arizoně. Rychle si našel místo a stejně rychle poznal i svou druhou manželku, pětadvacetiletou Kanaďanku Denyse Ouimetovou, s níž měl tři děti.

V Americe Simenon nepřestával cestovat a psát. Když mu lékař po chybném vyhodnocení rentgenového snímku sdělil, že má před sebou méně než dva roky života, Simenon na to zareagoval sepsáním nezvykle objemné autobiografické knihy Pedigree, kterou pojal jako památku na sebe pro svého syna.

V roce 1955 se rodina vrátila do Evropy. Usadili se ve švýcarském Lausanne, manželství však trpělo mnoha problémy a začalo se rozpadat. Denyse se začala léčit na psychiatrické klinice, požádala o rozvod a o velké odstupné. Simenon si padl do oka se svou služebnou a s manželkou komunikoval jen prostřednictvím advokátů. Psychické potíže zhoršené špatným ovzduším v rodině trápily i dceru Marie-Jo, kterou Simenon velmi miloval. Po několika letech neúspěšné terapie si v roce 1978 vzala život. Bylo jí pětadvacet let a Simenon v později sepsaných pamětech obvinil z její smrti manželku Denyse.

Na vrcholu

V polovině padesátých let byl Georges Simenon nejvíce překládaným francouzsky píšícím spisovatelem na světě. Léta vrcholného politického napětí mezi státy Východu a Západu strávil v neutrálním Švýcarsku. Vilu s výhledem na Ženevské jezero si nechal vybavit sledovací technikou a mikrofony. Byl mezinárodní celebritou. V roce 1960 předsedal porotě filmového festivalu v Cannes a zasloužil se o to, aby si Fellini odnesl Zlatou palmu za film Sladký život (La Dolce Vita). Přátelil se s mnoha umělci a lidmi od filmu včetně Jeana Gabina a svého souseda Charlieho Chaplina.

Za svůj život sepsal více než dvě stě třicet románů, které posloužily jako předloha k šedesáti filmům a bezpočtu televizních adaptací. Poslední příběh komisaře Maigreta Simenon vydal v roce 1972. Potom se už věnoval jen sepisování vzpomínek, v nichž se mimo jiné vyrovnal s problematickým vztahem k matce. Zemřel 4. září 1989 v Lausanne. Jeho posledním přáním byl pohřeb bez obřadu. Popel byl smíšen s popelem milované dcery Marie-Jo a rozptýlen pod velkým stromem v zahradě.


Zdroj: 100+1 


:: Fotogalerie ::
foto: meg 2 foto: meg 1

další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.