Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?

FiftyFifty, společenský magazín.
Ví se vůbec v umění, kdo je blázen? na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?

FiftyFifty
Share

Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?

seriál :: Kdo to vlastně byl

"První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo." Tento veskrze pravdivý výrok pronesl Émile Zola, jehož slavné romány ani vzdáleně nepatřily do říše něžných citů. Za vše mluví už názvy jeho naturalistických děl: "Zabiják" či "Člověk bestie"…


...Vrah přistoupil jako zmámený pomalu ke sklu, nemohl odtrhnout oči od své oběti. Nezkroušilo ho to, cítil jen velký chlad u srdce, jakési lehké mravenčení těla. Myslil si, že ho to rozechvěje víc. Hezkých pár minut se ani nepohnul, pátral v podvědomí a mimoděk si do paměti vrýval všechny strhané rysy, všechny ty špinavé barvy podívané, která se naskytla jeho očím.
Kamil vypadal odporně. Pobyl si ve vodě čtrnáct dní. Obličej se zdál ještě pevný a tuhý, strnulé rysy se moc nezměnily, jen kůže se bahnem zbarvila do žluta. Hubená kostnatá hlava mírně zbobtnala, ušklíbala se, trochu se naklonila, vlasy se přilíply na spánky, otevřená víčka odhalila bledé bělmo, rty stažené k jednomu koutku se zle posmívaly. Špička jazyka se černala mezi bílými zuby. Tato hlava, vymáčená a vydělaná, neztratila svou lidskou podobu, jen byla znetvořená bolestí a zděšením... (Zola: "Tereza Raquinová")


Po přečtení této ukázky si dozajista každý dokázal udělat obrázek o literárním naturalismu, jehož předním představitelem byl francouzský romanopisec Émile Zola.

Émile Zola se narodil dne 2. dubna roku 1840 v Paříži. Otec pocházel z Itálie, avšak vojenské povinnosti jej společně s Napoleonovou armádou přivedly na jih Francie. Zde se oženil a začal pracovat jako inženýr na stavbě zavodňovacího kanálu. Poté, co nečekaně zemřel, nezbývalo na synovo vzdělávání mnoho prostředků. Městečko Aix-en-Provence, v němž Émile prožil dětství, se mu stalo celoživotním zdrojem inspirace. V mládí se spřátelil s malířem Paulem Cézannem.

Do Paříže se přestěhoval s maminkou na prahu dospělosti. Na tamním lyceu doháněl studium a dvakrát neúspěšně skládal maturitu. Nakonec přijal z pohnutých existenčních důvodů místo v nakladatelství Hachette. Působil jako úředník, korektor, kritik, napsal několik kratších próz, avšak všechny tyto činnosti jej v zásadě neuspokojovaly. Jeho snem bylo proslavit se jako romanopisec.

Prvního autorského úspěchu se dočkal roku 1867, když vstoupil na scénu román Tereza Raquinová. Tehdy se také objevil pojem literární naturalismus, který se stal krajním odvětvím realismu. Tento směr si liboval v pudovosti a taktéž v odpuzujícím detailu. Postavy pocházely vesměs z nižších společenských vrstev, přičemž byly jednoznačně determinovány prostředím a dědičností. Zolu navíc inspirovaly nejošklivější stránky lidské bytosti. Naturalismus měl vždy velmi vášnivé odpůrce i přesvědčené zastánce.

V teoretické práci nazvané Experimentální román autor napsal, že by text dle jeho pojetí měl být vystavěn na vědeckém základě a konkrétních faktech. Spisovatel by se tudíž neměl nechat unášet proudem emocí, ale naopak by měl být pozorovatelem a zapisovatelem objektivní reality.

Zola byl nesmírně pilný a cílevědomý umělec, o čemž nejlépe svědčí jeho rozsáhlý cyklus Rougon-Macquartové inspirovaný Balzacem - s výmluvným podtitulem "Přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství." Život určený ke zkáze se stal tématem jeho slavného románu Zabiják (1877), na nějž volně navázala Nana (1880). Titulní hrdinka měla na rozdíl od své matky alespoň nějakou skromnou ambici, skrze svou krásu manipulovala s milenci, nakonec však vážně onemocněla a rovněž její život skončil tragicky. O hornické stávce vypovídal známý Germinal (1885). Osobní znalost života umělců zúročil Zola v románu Dílo (1886). Zobrazení moderní technické společnosti vylíčil v díle Člověk bestie (1890).

Primář právě vešel. Přiváděl dva kolegy, jednoho hubeného a druhého tlustého, měli řádovou stužku jako on. Všichni tři se beze slova sklonili a prohlíželi si muže ze všech stran. Potom spolu spěšně polohlasně hovořili. Obnažili pacienta od stehen až k ramenům a Gervaisa, vystoupivši na špičky, viděla celý ten nahý trup. Teď to bylo dovršeno: třas sestoupil z paží, vystoupil z nohou a zachvátil trup, třásl se teď až hrůza! Na mou duši, ten kašpárek se teď smál i břichem! Záchvěvy smíchu stoupaly podél boků a nemocný se dusil a dusil, jako by měl smíchy prasknout. A všechno se třáslo, to jste měli vidět. Svaly se zdvíhaly proti sobě, kůže se třásla jako buben, chlupy tančily valčík a dělaly si poklony. Byl to šílený tanec, řekl bys poslední kvapík, když už svítá a všichni tanečníci se drží za ruce a dupají podpatky. (Zola: "Zabiják")

Autor velmi riskoval poté, co se stal významným obhájcem důstojníka francouzské armády Alfreda Dreyfuse, kolem jehož nespravedlivého odsouzení se rozhořela koncem století prudká aféra. Svůj otevřený dopis Žaluji! zaslal Zola přímo prezidentovi. List byl otištěn v novinách a pozitivně ovlivnil celou situaci, ovšem spisovatel byl odsouzen za urážku francouzské státní správy. Tento fakt ho záhy donutil odejít do Anglie. Po návratu domů tvořil díla, v nichž se snažil najít řešení propastných sociálních protikladů.

Pokud šlo o budoucnost, byl Zola velmi pesimistický. Jeho díla měla silný moralistní tón a autor oplýval zvláštní představou, že pokud popíše něco hnusného, tak toho zbaví sebe i ostatní lidi…

Émile Zola odešel ze světa tragickým způsobem - v noci se nešťastnou náhodou otrávil plynem z kamen. Zemřel dne 29. září 1902 ve své rodné Paříži…


Desatero výroků Émile Zoly:

1. Ví se vůbec v umění, kdo je blázen?

2. V umělci jsou dva lidé - básník a dělník. Básníkem se člověk rodí, dělníkem se teprve stává.

3. Lidé mají tvořit lidi tím, že s nimi jednají jako s lidmi.

4. Jací jsou to padouši, ti počestní lidé.

5. Nevědomost, blud a nízká pověra činí člověka celkem bezmocným.

6. Štěstí není možné v nevědomosti. Jen jistota činí život klidným.

7. Dar vidět je ještě vzácnější než dar tvořit. Vidět však není vše, je nutno vystihnout.

8. Duch skrývající se za tělesnou schránkou, a ne tělesná dokonalost, vyzdvihuje ženu nad její ostatní družky.

9. Největší odvahu dokáže mladým lidem dávat jen láska.

10. Se dvěma láskami v srdci, k ženě a ke krásnu, není k zoufalství pražádný důvod.




Citace: cs.wikipedia.org


další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.