Jeho jméno mnohokrát prošlo novinovými titulky, jeho autobiografické knihy cestovatele, polárního badatele a horolezce šly na dračku. Sir Edmund Percival Hillary. První pokořitel nejvyšší hory světa.
1953 - v dubnu se v Thy-ang-po-che scházejí členové britské výpravy. Plukovník John Hunt sezval ty nejlepší. Mezi nimi vyhlášený šerpa Tenzing Norkej a stejné pověsti se těšící Novozélanďan Hillary.
Je to už dávno, co učitel tělocviku gymnázia při pohledu na kostnatou postavu nového žáka rezignovaně pronesl: „Co mi pošlou příště?“ Žák vyrostl, zesílel. Při cestách vlakem (otec se odstěhoval z Aucklandu do vzdálené vesnice, kde vyměnil novinařinu za chov včel) četl dobrodružné knihy a snil. Naučil se boxovat, stal se ceněným seržantem školního vojenského praporu, tvrdě pracoval v „otcově podniku" a rostla v něm ctižádost. Tehdy v posledním ročníku uviděl poprvé hory a sníh. A ctižádost věděla kam zamířit.
Na univerzitě vydržel dva roky. Nedokázal se soustředit, nenalézal přátele. Cítil vděk, když mohl s partou trempů vyrážel do tropických pralesů v pohoří Waitakera. Toužil se vymanit z pout vlastní nedůvěry, chtěl být silný, výkonný. Přišly sporty - džiu-džitsu, šerm, dlouhé výlety, box. První horu - Olivier v Jižních Alpách - zdolal ve dvaceti.
Za čtyři roky se mu podařilo dostat ke Královskému novozélandskému letectvu. Dřina ve výcviku se vyplatila. Služba leteckého navigátora v New Plymouthu, pak na Fidži, všude byly hory. Šalamounovy ostrovy pro něj byly jen oddechem - moře a jachta.
Pak přišel požár, s těžkými popáleninami byl propuštěn, vrátil se k otcovým 1600 úlům. Bylo mu šestadvacet, lékaři doporučili odpočinek, nudil se. Pomoc přišla v podobě horolezce McBurneye - co takhle vyrazit do hor? 2,5 měsíce po zranění s cestovním průvodcem Alpinismus a cepínem v rukou zdolali pár slušných hor, včetně první třítisícovky. Následovaly další výstupy, další rekordy, v létě, v zimě, na lyžích i s mačkami. Tato dřina něco stála. Vydělával jak se dalo, lovil v horách vysokou, prodával kůže, neúspěšně rýžoval zlato, stavěl hydroelektrárnu. Stačilo to na Nový Zéland, ale Evropa byla v nedohlednu.
Zlomový rok 1949 a sestřiny vdavky do Anglie. Rodiče s ní odjeli, s bratrem se musel starat o včely. Pak otce přestalo bavit cestování po starém kontinentu - nechce Edmund přijet do Evropy? Na cestu si přibalil horolezecké boty a cepín.
Nejdřív nefalšovaná turistika až do chvíle, kdy se potkal s dvěma Novozélanďany - Segedinem a Mortonem. Směr cesty? Alpy, rakouské, švýcarské.. Další zvučná jména na seznamu dobytých vrcholů, další zkušenosti. Kam dál? Himálaj. Poprvé v jedenapadesátém. První šestitisícovka odolala. Ty vyšší, sedmitisícové už ne. Při návratu do Ráníkhétu je čekal telegram od slavného britského cestovatele Shiptona s pozvánkou na cestu Nepálem na jižní straně Mt. Everestu.
Setkání se Shiptonem, jehož knížky shltal okamžitě jak vyšly, první setkání s týmem, který se, téměř nezměněn, o 2 roky později pokusil zdolat střechu světa. Pomalý postup s přetíženými nosiči, pijavice, vosy. Došli na určené místo a vykročili. Největší stěna světa mezi Nup-ce a Lho-ce, za ní hrdý Everest. Zkoumali relativně schůdné cesty na vrchol z této strany. Výsledek? Tudy by to mohlo jít.
O rok později tréninková expedice. Cíl: sedmá nejvyšší hora světa Čho Oju (8153 m). Zradilo je počasí a zdraví. Skončili v sedmi tisících. Nechtěli se jen tak vzdát. Severní stěna Everestu - pohled na tradiční tábořiště expedic z dvacátých let a pocit zvláštního úspěchu. Tušili, že prohru smažou vítězstvím. Nebo prohrou jiných. Na podzim 1953 výstup na Everest už poněkolikáté vzdala švýcarská expedice. Hillary věděl, že teď přišla jeho šance.
Vraťme se do roku 1953. 29. května v 11:30 stane na vrcholu Mount Everestu Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norkej. Je slavný, cestuje, přednáší, dostává vyznamenání, řády, šlechtický titul. Krátce vydrží žít všedním životem ženatého muže. 1955 přijde pozvánka vést část výpravy do Antarktidy. O rok později vyplouvá z Nového Zélandu, nespokojen, že je „pouhý pomocný vedoucí“ výpravy. Nicméně splní své povinnosti a navíc jižního pólu dosáhne dřív než hlavní skupina.
Vrací se do Alp, Himálaje. Společně s Američany pátrá po sněžném muži, na tryskovém člunu projíždí proti proudu řeku Sún Kosí, jako osmapadesátiletý stejným způsobem Gangu. Mnohokrát dokáže zdánlivě nemožné..
Ale to nejslavnější vítězství bude navždy zapsáno na prvním místě v jeho paměti. Bylo dokonalé, zasloužené. Až se s Tenzingem vrátí zpět k ostatním do tábora, řekne jediné:" Tak jsme toho parchanta dostali!“