Například, že děti přicházejí na svět tak, že přijíždějí vlakem z Paříže. Je inteligentní a bez jakéhokoliv úsilí má vynikající známky. Stydí se za ně. Aby nebyl na konci roku vyhlášen nejlepším žákem, opije se a uprostřed mše zvrací na dlažbu školní kaple. Před vyhazovem ho zachrání matka. Otec je bohatým statkářem a majitelem olivových polí. S o 16 let mladší manželkou má 7 dětí. Nejstarší se narodil 22. 2. 1900 - syn Luis.
Luis Buňuel.
Volnost poznal až na univerzitě v Madridu. Z agronomie přešel na filozofii a literaturu. Poznával zajímavé lidi, scházeli se v kavárnách, diskutovali. Chodil mezi ně básník a dramatik Federico García Lorca, výstřední malíř Salvador Dalí. Oba se stali Luisovými nejlepšími přáteli. On sám lákal studenty medicíny - měl neobyčejné schopnosti - dokázal lidi zhypnotizovat, uklidnit, někdy i vyléčit. Prostitutka Rafaela vždy, když procházel kolem nevěstince, upadla do hypnózy. Jednou dokonce studenti udělali pokus. Bez jejího vědomí ji Luis na dálku myšlenkami „donutil“, aby přišla mezi ně. Dívka vešla v somnambulním stavu, vůbec nevěděla, kde je. Luis ji pomalu probudil. Pár měsíců nato Rafaela zemřela na jakousi nemoc. To Luise vyděsilo a už nikdy hypnózu nepraktikoval.
Po ukončení studií odjel do Paříže. Bohémská atmosféra mladíka okouzlila. Fascinoval ho film, někdy chodil i 3x denně do kina. Psal filmové kritiky. A vzhledem k přehnané cudnosti, ke které ho vedli doma, jej přitahovaly sexuální výstřednosti. Jednou pronikl na ples Vysoké školy výtvarných umění. Užasle sledoval, jak na počáteční hostině jeden student vstal, položil své přirození na talíř a procházel se po místnosti. Do sálu se Luis nedostal, pořadatelé odhalili jeho falešnou vstupenku. Jen stačil zahlédnout, jak polonahému mladíkovi sedí na ramenou nahá žena. Nic podobného ve Španělsku neviděl...
Sám byl ale velmi plachý a nevěděl, jak by si ženu měl naklonit. V ateliéru svého přítele potkal krásnou Jeanne. Přes jeho hromotluctví a nesmělost se do něj zamilovala (a později se za něj provdala). Často se scházeli v kině. Při sledování snímku Unavená smrt Fritze Langa Luis zapomněl na polibky. Rozhodl se, že bude režírovat. Šel za známým francouzským režisérem Jeanem Epsteinem a nabídl se, že mu bude zdarma při natáčení pomáhat. Vystřídal u něj všechny profese, Epstein ho ale nakonec vyhodil. Nelíbilo se mu, že jeho asistent rozesmává herce humornými historkami.
Luis si uvědomil, že by měl začít pracovat sám. Pokaždé, když jel do Španělska, navštívil Dalího. Při jednom setkání mu Luis vyprávěl svůj neobvyklý sen - roztřepený mrak protíná měsíc, břitva rozřezává oko. Dalí dostal nápad sen zfilmovat. Scénář napsali za týden, dohodli se, že ve snímku nebude žádný obraz nebo situace, která by se dala rozumově vyložit. Oba si při práci na filmu ve všem rozuměli. Na premiéře Andaluského psa (1928) se sešel umělecký výkvět Paříže. Buňuel byl nervózní, celou dobu se skrýval za plátnem. Po skončení filmu uslyšel dlouhý potlesk. Snímek měl opravdu úspěch a byl uváděn 8 měsíců. Charlie Chaplin říkal o mnoho let později, že vyprávěním obsahu filmu strašil svou dceru Geraldine, když zlobila.
Souznění duší s geniálním Dalím skončilo - kvůli ženě.
Když Dalí přišel o panictví s manželkou básníka Eluarda Galou, napsal o tom Luisovi šestistránkový dopis. Vylíčil Galu jako velkolepou ženu - mimochodem byla jediná, se kterou se Dalí v životě intimně stýkal. Buňuel ji ale neměl v lásce. Na společném pikniku u moře Buňuel poznamenal, že nemá rád ženy se stehny daleko od sebe. Gala takové nohy měla. Dalí mlčel. Druhý den se vyjádřil o okolní krajině jako o jednom velkém kýči. To už Dalí nevydržel a „seřval“ ho, ať neříká tak hloupé věci před tak krásnými skalami. Gala se k Salvadorovi přidala s tím, že Buňuel nemá vkus. Ten s ní praštil o zem a začal ji škrtit. Velkému přátelství byl konec.
R.1930 natočil další surrealistický film Zlatý věk.
Během španělské občanské války točil prorepublikánské dokumenty. 1936-39 působil v Paříži na španělském vyslanectví, po porážce republiky s rodinou emigroval do USA. Na přímluvu jistého miliardáře ho přijali jako poradce do Muzea moderního umění v New Yorku. Slavný Dalí tam žil také a v té době vydal knihu Tajný život Salvadora Dalího. Informace o Buňuelovi byly tak nelichotivé, že režiséra vyhodili z práce. Buňuel se s Dalím sešel. Řekl mu, že je prase a že kvůli němu přišel o práci. Dalí mu odpověděl a jeho slova Buňuel nikdy nezapomněl: „Napsal jsem tu knihu, abych postavil piedestal sobě, ne tobě.“ Neviděli se 30 let. V r.1966 dostal Buňuel od Dalího nabubřelý telegram, v němž ho žádal, aby napsali pokračování Andaluského psa. Buňuel mu odpověděl španělským příslovím: „Voda, která odteče, mlýn neroztočí“. Dalímu neodpustil sobectví, sympatizování s fašismem a hlavně pohrdání přátelstvím. Až pár let před smrtí řekl, že by si s Dalím přece jen rád vypil sklenku šampaňského - dřív než umře. Malíř mu vzkázal, že by si sklenku dal také, ale už nepije....
Po válce se Buňuel přestěhoval do Mexika (Léta se nemohl vrátit do Španělska, kde vládl fašistický generál Franco). Natočil zde na 20 filmů, významné bylo např. kritické drama o životě mravně narušené mládeže Zapomenutí (1950) nebo filmy o neurotikovi snícím o vraždách žen Pokus o zločin (1955), částečně vycházející z o dva roky staršího filmu On o mladém psychopatovi.. Do Španělska přijel r.1960, kdy v Madridu natáčel Viridianu, příběh o krásné novicce, která se marně snaží v životě plném falešné zbožnosti uplatnit křesťanské ideály. Film v katolickém Španělsku vyvolal skandál a byl zakázán. Na festivalu v Cannes ale získal Zlatou palmu. Tam jej shlédl i slavný italský režisér Vittorio de Sica. Setkal se s Luisovou ženou Jeanne a zeptal se, zda je její manžel takový netvor, jak se z jeho filmů může zdát. Jeanne se rozesmála: „Když je třeba zabít pavouka, jde za mnou.“ Následovaly další kontroverzní filmy - Anděl zkázy (1962) o skupině lidí uzavřených v jedné místnosti, kdy se odkrývají jejich charaktery, Deník komorné s Jeanne Moreau (odstrašující obraz venkovské buržoazie 19.st.), Kráska dne s C.Deneuve (mladá žena je nespokojená v manželství, děj se odehrává na hranici snu a reality). 1972 získává za satiru o současné společnosti Nenápadný půvab buržoazie Oscara. O pět let později natočil poslední snímek Ten tajemný předmět touhy.
Přestože v jeho filmech byly často hlavními hrdinkami ženy, Catherine Deneuve o něm prohlásila, že ženy nikdy neznal, nerozuměl jim a neuměl se k nim chovat. Jejich svět mu byl vzdálený.
29. července 1983 zemřel v Mexico City. Smrti se nebál, jen litoval toho, že nebude vědět, co se ve světě děje. Kdyby to prý bylo možné, přál by si každých deset let aspoň na chvíli vstát z mrtvých a u svého oblíbeného stánku na rohu ulice si koupit čerstvé noviny.
