Sté výročí tragického hudebního génia

FiftyFifty, společenský magazín.
Sté výročí tragického hudebního génia na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Sté výročí tragického hudebního génia

FiftyFifty
Share
 >  >  > 

Sté výročí tragického hudebního génia

Sté výročí tragického hudebního génia

seriál :: Kdo to vlastně byl

"Nazývali mě nepřítelem lidu v rozhovorech mezi sebou, říkali to nahlas a volali z pódia. Nějaký deník inzeroval jeden z mých koncertů takto: "Dnes se koná koncert nepřítele lidu Šostakoviče". Teď věděli všichni, že je se mnou zcela určitě konec." Vzpomínal člověk, který zaprodal sám sebe, ale nikdy nezaprodal poselství své jedinečné hudby...


Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič se narodil do nepředstavitelně problematické doby plné nenaplnitelných očekávání a zoufalých zklamání. Už jeho dědeček byl odsouzen k doživotním nuceným pracím na Sibiři. Podle pravoslavného kalendáře přišel Míťa na svět 25. září 1906 v rodině inženýra. Jeho matka byla dobrou klavíristkou a poskytla mu základní hudební vzdělání. Roku 1919 začal studovat klavírní hru na konzervatoři u L. V. Nikolajeva a rovněž skladbu u vyhlášeného M. O. Steinberga.

Jeho talent byl zcela mimořádný. Na První mezinárodní soutěži Fryderika Chopina ve Varšavě získal čestný diplom. V devatenácti se definitivně rozhodl, že nezvolí dráhu klavírního virtuosa, ale že se stane skladatelem. Zásadní význam měla jeho absolventská práce - I. symfonie f moll, která mu zajistila obdiv doma i v cizině.

Již na samém počátku se nebál komponovat rozsáhlé hudební formy nezměrné dramatičnosti - ať už to byly symfonie, nebo opery. Jeho první operou byl sarkasticky laděný Nos (Nos) na stejnojmenný námět N. V. Gogola.

Tehdejší mládež žila technikou, sportem a jazzem - ani Šostakovič nebyl výjimkou. V roce 1930 se nechal inspirovat sportovním světem a napsal "fotbalový balet" Zlatý věk (Zolotoj vek). V podobném duchu se nesl i další balet Šroub (Bolt).

Bezprostředně po jeho dokončení se pustil do komponování trýznivé opery s výmluvným názvem Lady Macbeth Mcenského újezdu (Ledi Makbet Mcenskogo ujezda). Za předlohu posloužila drastická povídka N. Leskova. Sám skladatel v diskutované knize pamětí s názvem Svědectví uvádí:

"Pracoval jsem na Lady Macbeth téměř tři roky. Oznámil jsem, že chci napsat trilogii o postavení ženy v různých částech Ruska. Děj Lady Macbeth Mcenského újezdu jsem převzal ze stejnojmenného příběhu Nikolaje Leskova. Zaujme čtenáře neobvyklou živostí a hloubkou. Hledáme-li nejpravdivější a nejtragičtější popis osudu nadané, bystré a znamenité ženy, kterou, jak se říká, zabíjejí "podmínky předrevolučního Ruska podobné zlému snu", pak je podle mého názoru tento příběh jeden z nejlepších…"

"Kateřina Lvovna je neobyčejná a výrazná osobnost a její život je smutný a jednotvárný. Potká však velkou lásku a ukáže se, že pro ni stojí za to spáchat zločin, protože jinak by život neměl smysl…"

"Lady Macbeth jsem věnoval své snoubence, budoucí manželce, takže opera samozřejmě pojednává také o lásce, avšak nejen o ní. Jde také o to, jak by láska vypadala, kdyby svět nebyl plný odpornosti. Lásku ničí vše nízké. Zákony, majetek, ekonomické problémy a policejní stát. Kdyby byly poměry jiné, byla by láska také jiná…"


Premiéra proběhla v Malém operním divadle v Leningradě dne 22. ledna 1934. Zanedlouho se objevila také v Moskvě a v USA. Původně úspěšné provedení tohoto díla bylo nečekaně rychle rozmetáno zdrcující domácí kritikou nedozírných následků. Lady Macbeth musela být po uveřejnění článku Chaos místo hudby v deníku Pravda, který tlumočil kritiku Stalina, okamžitě vyškrtnuta z repertoáru všech sovětských divadel. Zlomený skladatel už nikdy víc nedokončil žádné operní dílo.

Pražské Národní divadlo uvedlo v roce 2000 premiéru Lady Macbeth Mcenského újezdu ve vynikající režii Davida Radoka. V hlavní roli se představila mladá Slovenka Klaudia Dernerová, která byla za výtečné ztvárnění Kateřiny oceněna Thálií. Inscenace získala řadu prestižních cen, ale především se stala diváckou senzací. Rozhodně patří k nejreprezentativnějšímu, co se na našich scénách kdy urodilo…

Gigantická IV. symfonie hlubokého psychologického poslání byla zavržena ještě před svým prvním provedením. Na premiéru si musela počkat celých pětadvacet let.

Od roku 1937 pracoval Šostakovič jako profesor kompozice na leningradské konzervatoři, později takto působil rovněž v Moskvě.

Jeho VII. symfonie byla provedena 9. srpna 1942 v obklíčeném Leningradě. Zkoušenému městu věnoval jedno z nejpozoruhodnějších hudebních děl z období druhé světové války.

Léta čtyřicátá a padesátá se nesla ve znamení systematického teroru, cíleného ponižování a tragického zesměšňování. Je vcelku pochopitelné, že psychicky vyčerpaný umělec děsivému nátlaku podlehl. Na emigraci nepomýšlel - nesnášel americký styl reklamy a hlavně dotěrné novináře. Navíc i přes veškeré dobové hrůzy miloval svou rodnou vlast. Jeho hudba těchto let je nepopsatelně silná a vypovídá o osudu trpícího člověka.

Stalinovi se dokonale podařilo ztrapnit a zdiskreditovat Šostakoviče před celým světem. Poslední kapkou bylo vstoupení deprimovaného a zničeného skladatele do Strany. Stalo se roku 1960.

Poté už žil jen pro svou hudbu. Během života zkomponoval téměř sto padesát děl, která pro něho představovala vzdor proti společenským problémům a dobové nesvobodě.

U příležitosti dvaašedesátých narozenin odpověděl na otázku, jestli by chtěl znovu prožít svůj život, následovně: "Ne, ne, tisíckrát ne."

Pohnutý osud Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče se uzavřel v Moskvě 9. srpna 1975 ve věku necelých sedmdesáti let…


další články seriálu Kdo to vlastně byl



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.