Paul Gauguin – strastiplný život geniálního malíře

Celým jménem Eugéne Henri Paul Gauguin [gogen], se narodil 7. června 1848 v Paříži. Když mu byly tři roky, odstěhoval se z rodiči do Limy v Peru. Paulův otec byl francouzský revolucionář a po roce 1848 byl nucen odejít z vlasti. V roce 1851 tedy vyrazil s celou rodinou přes moře, aby si s pomocí bohatých příbuzných vybudoval nový život. Po cestě však onemocněl a zemřel. Matka pobyla z hochem v Limě čtyři roky a pak se vrátila zpátky do Francie. Sedmiletý Paul začal navštěvovat penzionátní školu v Orleansu, v jedenácti letech vstoupil do semináře a v sedmnácti vyplul na moře, coby námořník. Po dvou letech se mu ale tento život zprotivil. Vrátil se zpátky do Paříže a našel si místo jako bankovní úředník. Brzy se z něj stal burzovní makléř, což mu umožnilo vést přepychový život.

Miloval umění, ale nikdy ho nestudoval. Měl talent a mimořádný dar rozpoznat kvalitní díla, a vzhledem ke svému vysokému životnímu standartu si mohl dovolit vytvořit obrovskou sbírku obrazů. Díky svému opatrovníkovi, úspěšnému obchodníkovi a sběrateli umění Gustavu Arosovi se seznámil s neuznaným malířem Camillem Pissarrem. Paul v něm rozpoznal vynikajícího umělce, koupil několik jeho obrazů a začal jej navštěvovat. Když Pissarro uviděl sbírku Gauguinových děl, byl nadšen, ale když uviděl Gauguinovy vlastní obrazy, vyrazilo mu to dech. Okamžitě rozpoznal obrovský potenciál mladého muže a zasvětil ho do všech tajů impresionizmu. Paul uvěřil, že by jednou mohl být velkým malířem a začal si plnit svůj sen. Pár let se pokoušel skloubit malování, práci a rodinu dohromady, ale bylo mu stále jasnější, že je to nemožné. Pokud se chtěl stát slavným malířem, musel obětovat všechno. V roce 1883 se rozhodl vstoupit do ateliéru k Pissarovi. Nějaký čas studoval v městečku Pont-Avens a pod vedením Pissarra maloval impresionistické krajinky v tlumených barvách.

Život v Paříži se mu zdál nesnesitelný. Trpěl odporem k velkoměstu a tak roku 1888 využil nabídky slavného malíře Van Gogha, prodal všechen svůj zbývající majetek a přeplavil se na ostrov Martinik. Tamější slunce, domorodci a klidný způsob života mu značně pomáhal rozvíjet jeho talent. Zkoušel to s planoucími barevnými plochami, zahušťoval siluety věcí v dekorativní masy, zjednodušoval a zesiloval zjev. Ještě tentýž rok se vrátil do Bretaňska a snažil se všelijak zúročit vše, co mu daly tropy. V Pont Avens maloval, tvořil keramiku, vyřezával ze dřeva a dokonce vymýšlel dekorativní úpravy pro zahradu, dům nebo oděvy. Poté přesídlil do Pouldu a vytvořil tři mistrovská díla: Jakobův zápas s andělem, Olivetskou zahradu a Žlutého Krista. Bylo mu jednačtyřicet let a stále nebyl slavný. Žil v bídě a propadal depresím.

Paul bloumal ulicemi Paříže a přemýšlel nad svou budoucností. Věděl, že pokud chce prorazit, musí přijít s něčím novým a originálním. Lámal si hlavu, a pak to náhle spatřil. Říká se, že viděl děti, které si kreslily křídami po silnici. Používaly jen pestré barvy a vůbec si nelámaly hlavu tím, jestli odpovídají realitě. V tu chvíli mu to došlo. Měla to být revoluce ve výtvarném umění. Odplul na Tahiti, tam kde příroda je jedním velkým dobrodružstvím. Záhy tady zdomácněl, žil spolu s domorodci a dokonce se na čas oženil s tmavou dívkou jménem Tehura. Vyspěl v uměleckou zralost a konečně našel svůj originální a jedinečný styl. Volil pestré, výrazné a plné barvy, detaily rušící jednotu a přehlednost byly potlačeny na minimum. V době, kdy byla nejoblíbenější malbou ponurá, nevýrazná krajinka, začal malovat neznámé a barbarské tropy ve všech jejich barvách spolu s pestrou faunou, nahými domorodými dívkami nebo sochami bohů. Byla to opravdová revoluce, která však předběhla dobu.

V roce 1893 se Paul Gauguin vrátil do Evropy. Všechny své naděje vkládal do výstavy, kterou chystal v Paříži. Lidé sice přišli, ale až na pár Gauguinových přátel jeho nový styl nikdo nepochopil. Někteří se mu vysmáli. Lidé nerozuměli obsahu, neuměli se srovnat se zvláštností kresby a silou planoucí barevné plochy, nechápali podivuhodná gesta divošských bohů a způsob života obyvatel pralesa. Byli upjatí a pokrytečtí. Pissarro zrovna prorazil se svými expresionistickými krajinkami. Zničený a zklamaný Paul se vrátil na ostrov Domingo, kde dál maloval a dožil posledních šest let života. Revoluce, kterou spustil, nakonec přišla, ale on už se jí bohužel nedožil.