Leonardo da Vinci, jak známo i z jiných návrhů, předběhl svou dobu. Studium lidské anatomie a získané znalosti o lidském oku ho přiměly k návrhu a nákresu schématu čočky, která by se aplikovala přimo do oka. Technologie výroby byla ovšem v té době ještě hudbou budoucnosti. Stejně jako další návrhy zůstal i tento několik století nepovšimnut. V roce 1694 přišel matematik a astronom Phillipe de
Pro kontaktologii je pak důležitý rok 1800, kdy Thomas Young přednesl Londýnské královské společnosti své zkušenosti, kde popisoval akomodační sílu lidské čočky. Významným objevem v této oblasti pak byl také objev lokální oční anestézie v roce 1884 Carlem Kollerem. To umožnilo na nějakou dobu přímý kontakt oka s tekutinou nebo pevnou látkou bez bolesti či obranné reakce oka.
V roce 1887 přišel oftalmolog A.E.Fick s prací, kde popisoval využití skleněné skořápky při patologických stavech rohovky. Tyto „kontaktní brýle“ byly vyrobeny podle odlitků králičích očí a okraje byly obroušeny a vyleštěny. Takovéto čočky použil i August Müller ve své habilitační práci na doktorát z medicíny. Ukázal ovšem i to, že použití má i svá úskalí. Byly to především vzduchové bubliny, velká hmotnost a zábrus, co bránilo potřebnému komfortu při delším používání. V roce 1936 použil newyorský optometrista William Feinbloom jako základní materiál pro čočky plast. Skutečnou revolucí ve výrobě kontaktních čoček byl ovšem rok 1953, kdy čeští vědci Otto Wichterle a Jaroslav Lim představili měkkou hydrofilní kontaktní čočku z materiálu HEMA. V roce 1961 pak Wichterle vynalezl způsob výroby odstředivým odléváním, které výrobu zjednodušilo. Jelikož vynález nedosáhl patřičného docenění v českém prostředí, byl prodán do zahraničí. Tam ho využili k masové výrobě. Již v roce 1964 nosilo v USA čočky kolem 6 milionů lidí a z toho bylo 65% žen.
Dnešní trh nabízí nejrůznější druhy čoček, které se liší dobou nošení, šetrností k oku, ale třeba i barevností. A tak i díky Wichterleho objevu si dnes můžeme měnit barvu očí třeba podle nálady.
