Dříve byl k dosažení nízkých teplot používán hlavně princip s odpařováním vody a využíval se také sníh a led. Nejen ze starověké Persie jsou známé chladírny, tedy místnosti, které se stavěly pod zemí blízko jezer a byly plněny sněhem a ledem. Tato metoda se udržela poměrně dlouho, ještě v padesátých letech minulého století bylo v zimě běžné vidět řezání ledových kvádrů a jistě i dnes se v některých oblastech tato metoda používá.
Jelikož není moc pohodlné spoléhat na rozmary počasí, začal člověk vymýšlet jiné způsoby chlazení. První předchůdci ledničky měly plechové obložení a do mezistěn se vkládaly kostky ledu.
S novým způsobem chlazení přišel v 18.století William Cullen, který zkoumal využití vypařování par ve vakuu. Většího úspěchu pak dosáhl Jacob Perkins, který v roce 1834 obdržel patent na chladící systém, který používal odpařování těkavých látek.
Největší obrat v historii domácího chlazení přinesl ovšem objev Carla von Lindeho, který v roce 1873 postavil první přenosný kompresor a v roce 1876 obdržel patent na ledničku pro domácí použití. Přístroj pracoval také na principu chlazení za pomoci zkapalňování plynů. Chladničky do roku 1929 používaly čpavek či oxid siřičitý. Jelikož došlo k několika fatálním nehodám v souvislosti s únikem těchto jedovatých plynů, hledala se jiná látka a objevil se freon.
Masově se začaly chladničky používat až po druhé světové válce a ochránci přírody se v osmdesátých až devadesátých letech zasloužili o omezení výroby chladniček s freonem, který oslabuje ozónovou vrstvu. Dnes vývoj směřuje ke zdokonalování funkcí chladniček a snížení spotřeby elektřiny na co nejmenší míru.
