Hledání toho správného dudlíku

Historie dudlíku je úzce spjatá s historií chrastítka, jelikož obě věci měly za úkol dítě utišit.

Chrastítka se objevovala už od primitivních kmenů a byla vyráběna z klacíků, zubů či lastur. Římané dávali dětem do úst náhrdelník z dřevěných korálků, vyrobených z pivoněk, který měl ochránit dítě před nemocí. Takové náhrdelníky byly pak používány ještě několik století. Některá chrastítka byla vyrobena s rukojetí z hladkého kamene nebo kosti, kterou bylo možné dudlat. Jelikož byla vyrobena většinou z chladivých materiálů, plnila i účel zklidnění dásní při růstu prvních zoubků. Další věcí, která byla dávána dětem na cumlání, byl kousek cukru (na klacku a přetažený kouskem látky), nebo dřevěný klacík s malou dýní na konci. V některých částech světa dávali dětem dokonce do látky kus masa, špeku a často byl hadr napuštěn v brandy. V germánských oblastech pak používali látku vyplněnou sladkým chlebem.

Když se v polovině 19. století začala v průmyslu používat míza z gumovníku, byly vynalezeny také dudlíky pro kojenecké láhve a jednoduchá šidítka. První dudlíky byly vyrobeny z černé, kaštanové či bílé gumy, přičemž ta bílá obsahovala určité množství olova.
Další vývoj ve výrobě tohoto předmětu směřuje ke zdokonalování ortodontického tvaru tak, aby dudlíky nadělaly při dlouhodobějším používání co nejméně škody na dětském chrupu. Samozřejmostí už by pak mělo být používání materiálu, který neobsahuje škodlivé látky, které by přecházely do organizmu dítěte.