Jak se v pravěku měřil čas

FiftyFifty, společenský magazín.
Jak se v pravěku měřil čas na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Jak se v pravěku měřil čas

FiftyFifty
Share
 >  >  > 

Jak se v pravěku měřil čas

Jak se v pravěku měřil čas

seriál :: Historie věcí kolem nás

Už pravěcí lidé přemýšleli jak počítat čas. Na jeskynních malbách byly nalezeny časové přímky, které pravděpodobně počítaly dny mezi fázemi měsíce.

Sumérská civilizace měla kalendář, který rozděloval rok do měsíců po třiceti dnech, den byl rozdělen do 12 úseků a ty byly rozděleny ještě do dalších 30 částí. Egyptský kalendář byl nejdříve založen na fázích měsíce, později přišli na to, že hvězda Sirius se přiblíží ke Slunci každých 365 dní. Byla to doba, kdy každoročné docházelo k záplavám na Nilu. Na tom pak založili kalendář. Další varianty kalendáře pak měli také Babyloňané (12 měsíců, střídajících 29 a 30 dní v měsíci) či Mayové (ti ještě kromě Slunce a Měsíce při výpočtu zohledňovali i Venuši).

Východiskem tedy pro základní časové údaje se staly jevy astronomické. Den je dobou, během níž se otočí Země jednou kolem své osy, měsíc je časový interval, za který Měsíc oběhne jednou kolem Země a rok je doba, za něž Země oběhne kolem Slunce. A jak všichni víme, měsíce a roky nejsou v praktickém použití plnými násobky dne a tak dochází každoročně k malým rozdílům, které jsou ovšem v součtu staletí velmi znatelné. A tak, i když se vkládá každým čtvrtým rokem jeden den, narůstá disproporce o 11 minut a 14 sekund.

Základem křesťanského kalendáře se stal kalendář vytvořený astronomem Sosigenem, který uvedl v praxi Julius Ceasar v roce 46 před naším letopočtem. Je znám jako juliánský kalendář. Rok měl 365 dní a jednou za čtyři roky byl přidán jeden den mezi 24. a 25.únor. V takové formě přešel až do středověku. Minutový rozdíl ovšem narůstal a nabyl značných rozměrů. V 16.století tak činil již deset dnů. Roku 1582 tak bulou papeže Řehoře XII. byla ohlášena reforma kalendáře známá jako gregoriánský kalendář. Reforma vypustila oněch deset dní. Nebyla ovšem ve všech státech přijata naráz, některé ji akceptovaly až v 18. století nebo dokonce i později. Například Řecko až v roce 1924. V Čechách to bylo v roce 1584, kdy v lednu se po 6. začalo psát 17., na Moravě v říjnu po 3. se psalo 14.

Rok

Datování podle křesťanského letopočtu bylo uměle zavedeno opatem Dionysiem Exiguem až v roce 525. Používalo se často ovšem i jiné označení let. Například podle konzulů nebo podle papežů, císařů, králů či olympiád apod. Počátek roku nezačínal ani v Evropě vždy prvním lednem. Šlo zde o sedm různých počátečních dat. Byl to například 25. prosinec jako den Narození Páně, 25. březen jako svátek Zvěstování Panny Marie či 1. září, jež se prosadilo zejména v Rusku. U nás výrazněji převážil 1. leden až v patnáctém století.

Měsíc

Základem pro stanovení měsíce je tzv. měsíc synodický o střední délce 29 dní, 12 hodin, 44 minut a 3 sekundy. Je to doba, která uplyne mezi dvěma stejnými fázemi měsíce. Z praktických důvodů se tak dříve používalo spojování dvou synodických měsíců a to tak, že jeden měl 29 a druhý 30 dní. Další vliv na rozdělení do měsíců mělo poznání, že roční doby se opakují po dvanácti takových měsících.

Týden

Týden je uměle vytvořené sedmidenní období, které nezávisí na roku a jeho původ je orientální. Zatímco židé užívali pro označení dnů číslovky a jen poslední den měl název – sabbat, římané užívali i způsob egyptský, tedy názvy sedmi oběžnic: dies Saturni, Solis, Lunae, Martis, Mercurii, Jovis, Veneris. Ve středověku bylo označení různé. Germánské jazyky používali jména bohů, románské jazyky pak církevní označení nebo oběžnice a slovanské jazyky označení podle výchozího bodu. Tedy pondělí = den po neděli, úterý = den vtorý, tj. druhý atp. Jinde ovšem byla východiskem spíše neděle.

Den

Celý denní rytmus byl nejdříve zcela ovládán církevními úkony, tedy hlavně zvoněním zvonů. Poměr 12+12 na den a noc vycházel jen ve dnech rovnodennosti a kolem nich, ve dnech slunovratů pak nabýval maximální či minimální délky. O zimním slunovratu tak jedna noční hodina trvala 90 minut, denní 30 minut a o letním to bylo opačně. Mezi nimi vycházelo církevní dělení dne na matutinum - před rozbřeskem, hora prima – při východu slunce, tercia – uprostřed dopoledne, sexta – v poledne, nona – uprostřed poledne, vespera – nešpory hodinu před západem slunce a completorium – krátce po západu slunce.

A na závěr ještě poznámka k hodinám a minutám. Dělení hodin na menší díly bylo v běžném životě poměrně řídké. V praxi docházelo většinou jen k počítání na půlhodiny či čtvrthodiny. Teprve rozšířením mechanických domácích hodin došlo k rozšíření počítání menších časových jednotek.

Jaké pomůcky se k měření v historii používaly a jaký byl tedy vývoj hodinek se dostanu v dalším pokračování.



další články seriálu Historie věcí kolem nás



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.