Sumérská civilizace měla kalendář, který rozděloval rok do měsíců po třiceti dnech, den byl rozdělen do 12 úseků a ty byly rozděleny ještě do dalších 30 částí. Egyptský kalendář byl nejdříve založen na fázích měsíce, později přišli na to, že hvězda Sirius se přiblíží ke Slunci každých 365 dní. Byla to doba, kdy každoročné docházelo k záplavám na Nilu. Na tom pak založili kalendář. Další varianty kalendáře pak měli také Babyloňané (12 měsíců, střídajících
Východiskem tedy pro základní časové údaje se staly jevy astronomické. Den je dobou, během níž se otočí Země jednou kolem své osy, měsíc je časový interval, za který Měsíc oběhne jednou kolem Země a rok je doba, za něž Země oběhne kolem Slunce. A jak všichni víme, měsíce a roky nejsou v praktickém použití plnými násobky dne a tak dochází každoročně k malým rozdílům, které jsou ovšem v součtu staletí velmi znatelné. A tak, i když se vkládá každým čtvrtým rokem jeden den, narůstá disproporce o 11 minut a 14 sekund.
Základem křesťanského kalendáře se stal kalendář vytvořený astronomem Sosigenem, který uvedl v praxi Julius Ceasar v roce 46 před naším letopočtem. Je znám jako juliánský kalendář. Rok měl 365 dní a jednou za čtyři roky byl přidán jeden den mezi
Datování podle křesťanského letopočtu bylo uměle zavedeno opatem Dionysiem Exiguem až v roce 525. Používalo se často ovšem i jiné označení let. Například podle konzulů nebo podle papežů, císařů, králů či olympiád apod.
Měsíc
Základem pro stanovení měsíce je tzv. měsíc synodický o střední délce 29 dní, 12 hodin, 44 minut a 3 sekundy. Je to doba, která uplyne mezi dvěma stejnými fázemi měsíce. Z praktických důvodů se tak dříve používalo spojování dvou synodických měsíců a to tak, že jeden měl 29 a druhý 30 dní. Další vliv na rozdělení do měsíců mělo poznání, že roční doby se opakují po dvanácti takových měsících.
Týden
Týden je uměle vytvořené sedmidenní období, které nezávisí na roku a jeho původ je orientální. Zatímco židé užívali pro označení dnů číslovky a jen poslední den měl název – sabbat, římané užívali i způsob egyptský, tedy názvy sedmi oběžnic: dies Saturni, Solis, Lunae, Martis, Mercurii, Jovis, Veneris. Ve středověku bylo označení různé. Germánské jazyky používali jména bohů, románské jazyky pak církevní označení nebo oběžnice a slovanské jazyky označení podle výchozího bodu. Tedy pondělí = den po neděli, úterý = den vtorý, tj. druhý atp. Jinde ovšem byla východiskem spíše neděle.
Den
Celý denní rytmus byl nejdříve zcela ovládán církevními úkony, tedy hlavně zvoněním zvonů. Poměr 12+12 na den a noc vycházel jen ve dnech rovnodennosti a kolem nich, ve dnech slunovratů pak nabýval maximální či minimální délky. O zimním slunovratu tak jedna noční hodina trvala 90 minut, denní 30 minut a o letním to bylo opačně. Mezi nimi vycházelo církevní dělení dne na matutinum - před rozbřeskem, hora prima – při východu slunce, tercia – uprostřed dopoledne, sexta – v poledne, nona – uprostřed poledne, vespera – nešpory hodinu před západem slunce a completorium – krátce po západu slunce.
A na závěr ještě poznámka k hodinám a minutám. Dělení hodin na menší díly bylo v běžném životě poměrně řídké. V praxi docházelo většinou jen k počítání na půlhodiny či čtvrthodiny. Teprve rozšířením mechanických domácích hodin došlo k rozšíření počítání menších časových jednotek.
Jaké pomůcky se k měření v historii používaly a jaký byl tedy vývoj hodinek se dostanu v dalším pokračování.
