Beton z mixů padal do rýh v zemi, mizel pohlcován nenasytností půdy a obtékal prostupy. A já sledoval tu lehkost a obratnost těžkých strojů a jejich řidičů. Stavaři se také činili. Naváželi do betonu materiál, který zbyl ze staré chaloupky – kameny ze zdí, kusy betonu, železné tyče a kovové potrubí. Řídký beton rozhrnovali hráběmi a rovnali v základech. Tam kde byla již dostatečná hladina, srovnávali povrch laťovou vodováhou podle čar namalovaných na šalování. Klečeli podél pasů a zednickou lžící hladili povrch. Po nějaké době na uhlazeném betonu vyvstala voda, aby se pak opět vsákla v procesu tuhnutí. Bylo to rychlé a zdálo se to snadné. Pak mixy zmizely, stavaři odjeli, betonové pasy zůstaly. A já tam stál a dotýkal se jich prsty. Budoucí dům měl najednou obrysy.
Díval jsem se na prasklinky čerstvého betonu v místech, kde se dotýkal prkenné hráze. Vedle mne stála hranatá láhev a já věděl, že tenhle dům postavím na skleněných vázách dubem vonícího alkoholu. Jemně jsem obtiskl její dno do tuhnoucího základového pasu a pak dopil zbytek. Natáhl jsem se podél základu a zavřel oči.
Sotva jsem je otevřel (alespoň tak mi to připadalo), byl už jsem zase v montérkách. Mezi základovými pasy vyrůstalo napojení vody, elektřiny a odpadů. Zasypané štěrkem. Vyzkoušel jsem si práci s dusací žábou; ještě teď se mi klepaly ruce, už tak unavené rozhrnováním štěrku. Chlapi se usmívali. Přivezli kolečko betonu a na štěrku vyvážili „platle“ do kterých nejdříve zapustili armovací „kari“ sítě. „Hlavně, aby zejtra nelilo,“ řekl Josef, předák party a chrchlavě se zasmál. „Měl byste si to, pane domácí, nějak zařídit!“ A opět ten chrchlavý smích. Slyšel jsem ho, ještě když odjížděli, ještě když jsem šel na pivo do hospody. Zdálo se mi, že se sotva vleču, z okraje vsi přes první náves, když jsem zaslechl klapot kroků. Proti mně se blížila z horního konce postava. Byla to žena. A nevěřil jsem vlastním očím. Byla to má usměvavá známá z budovy stavebního odboru.
„Dobrý večer“, řekl jsem do ticha. „Dobrý večer, tak jak pokračujete?“ Věděla zřejmě, že tu stavím. „Je to náročné, teď jsme připravovali zahutnění pod základovou desku.“ „Aha,“ řekla bez podivu. „A vy tu bydlíte?“ „Narodila jsem se tady.“ To byl tedy šok. „Fakt? To by mě nenapadlo, že bych Vás tu mohl potkat! A vy tu bydlíte!“ Zlehka se zasmála; byla mou reakcí pobavená. „Musíte se s tím vyrovnat!“ Znělo to vesele. „Myslíte,“ řekl jsem, a ta myšlenka mě napadla zrovna v té chvíli, „že byste přišla na malou oslavu příští sobotu, až uděláme tu základovou desku? Byl bych rád a mohli bychom si zatančit na základové desce!“ „Uvidíme,“ řekla zamyšleně a pak na mě kývla, řekla nashledanou a pokračovala v cestě. Došel jsem pomalu do místní nálevny a teprve po třetím pivu mi to došlo. Po několika létech jsem požádal dívku o schůzku. A to jsem teprve u základů! Objednal jsem si ještě jedno.
Beton byl srovnaný s pasy, které ochuzené o své prkenné zdi vypadaly tak osiřele. Šalování jsme vytrhali hned ráno, propojili „platle“ do pásů a do těch se sypal beton a stahoval do roviny. Hladítkem se vytvářela rovina. Když odjel posední mix a byl dotažený poslední pás, bylo mi fajn. Deska se leskla a vypadala hlaďounce. V příštích dnech jsem ji měl kropit, aby beton dobře zrál. A to jsem dělal, zatímco jsem připravoval oslavu. Na víkend jsem se těšil.
Kamarádům se leskly oči, piva ubývalo, gril kouřil, z ohniště za ořechem šlehaly plameny. Tančící stíny, vlastně kamarádi a jejich přítelkyně, padali z desky, namíchané mp3ky nekončily, soumrak se snášel a já byl spokojený. Karel mě držel kolem ramen, poplácával mě a já byl hrdý. Jen vnitřně jsem byl zklamaný, že nepřišla. Jenže pak se mezi stromy protáhl stín. Byla to ona. „Dobrý večer,“ řekla, podala mi ruku. Chystal jsem se odpovědět, ale David zařval: „Proboha jaký dobrý večer – čau! Tady si všichni tykáme!“ Omluvně jsem se na ní podíval. Usmála se. „Fajn, já jsem Iva. Jdu trochu pozdě.“ „Vůbec nevadí, Ivo, jdeš právě včas. Tohle je David a já se jmenuju Ondřej.“ Nalil jsem Ivě skleničku vína, připili jsme si na tykání a já ji seznámil s dalšími hosty. „Kdes jí vobjevil?“ ptal se mě Libor z práce. „Na stavebním odboru!“ „No, to abych taky začal stavět!“ „To bys měl,“ řekl jsem mu a šel vyzvat Ivu k tanci.
Bylo k půlnoci, dřevěné uhlí v grilu dohořelo a postupně odjížděli hosté. Prvním byl Karel, který si na dlouhé večery nepotrpěl. Červená světla aut mizela, chlad přicházel sadem a voněl po trávě. Bolely mě nohy po tanci. „Myslím, že už půjdu,“ řekla Iva. „Bolí mě z toho tancování nohy. Máš pěkně neúnavný kamarády! A ani tys mě nenechal odpočinout,“ usmála se. „Díky, bylo to hezký!“ „Já děkuju, žes přišla.“ „Tak ahoj,“ usmála se, mávla a chystala se odejít do tmy. „Počkej! Doprovodím tě!“ „Díky, to zvládnu, tady se nepřepadává!“ A zmizela v noci. Asi to tak bylo správně. Seděl jsem u dohasínajících uhlíků ohniště. Nic se nepokazilo. Naopak, všechno dopadlo dobře.
zalití základových pasů betonem
lze použít další výplňový materiál – kameny, kusy betonu, železo atd.
odstranění šalovacích desek, příprava nových na desku – je-li třeba
přivedení sítí prostupy do správných míst budoucí desky
vyplnění prostoru mezi základovými pasy (štěrk, betonová drť atd.)
zhutnění
případná izolace
armování pomocí sítí
vodováha jednotlivých úseků pomocí betonových plošek
pospojení do pasů a srovnání betonu latí do roviny
oslava dokončení první fáze
