Kupodivu to nebylo tak hrozné. Tvárnice jsme zdili na cementovou maltu, armovali je roksorovými tyčemi a do otvorů vkládali šamotové vložky, které jsme lepili speciálním lepidlem v plastových tubách a prostory v tvárnici vyplňovali minerální izolací. V patřičné výšce jsme vyřízli otvory pro krbové roury, na opačné straně pak o kousek výš další pro kotel (zatím jsem ho neplánoval, ale člověk nikdy neví). Když jsme prošli stropem a nanosili zbytek tvárnic do patra, byli jsme unavení, ale optimističtí. „Tak, doděláme tuhle tvárnici a půjdeme to spláchnout, co říkáš?“ navrhl jsem, když se začalo stmívat. Rozsvítil jsem halogen a zaplachtovali jsme naše veledílo.
„Ahoj, jsi tam?“ volala zezdola Iva. Tak to mě dostalo. Nečekal jsem ji, obzvlášť po té mé „inteligentní“ řeči na závěr společného večera. „Jo, jsem tu s Vaškem, stavíme komín, vylez za náma!“ zavolal jsem a za chvíli se objevila nahoře. Představil jsem je, ale to všechno šlo stranou, protože naše nejistota a rozpaky a zmatek zabíjeli marné pokusy o nenucenost a jiskru. „Jedu kolem a viděla jsem světlo a tak jsem se zastavila,“ řekla Iva a znělo to chudě, cítila to určitě také, ale na to, co jsme si měli vyříkat, bychom potřebovali být sami. „Jsem rád,“ přikývl jsem. „Nevzala bys nás do hospody? Jdeme se najíst. Jenom se umyjeme a převlíkneme.“
Zdálo se mi, že jedeme hrozně dlouho ten kousek k hostinci u obecního úřadu, ale to bylo tím úpěnlivým hledáním konverzačních témat a rozpaky. Jenom Vašek byl v pohodě, a když jsme se usadili ke stolu, rovnou se zeptal: „Ty do ní děláš?“ „Ani ne,“ a povyprávěl jsem mu o svých peripetiích. „Hele, ta vypadá od prvního pohledu na dobrou babu – normálně jdi do ní!“ Vašek byl odjakživa střelec. Snadno se to říkalo, krásně se to poslouchalo a nakonec jsem šel do ní – do svíčkové s šesti knedlíky.
Druhý den večer komín stál, čněl nad krovy a já si byl jistý, že mě Vašek už nebude chtít nikdy vidět. Ale on se usmíval. Nasedal do auta, a když jsem mu chtěl poděkovat, nedal mi příležitost. „Víš, tohle byla legrace, ale až tam budeš dávat tu desku, to se teprve zapotíš.“ Měl pravdu. Osmdesátikilogramová armovaná deska se měla dát až nahoru. Jakmile vytvrdne malta. Tři metry nad holými krovy, nad místem kde stálo naše chatrné lešení.
Teď to vypadalo lehce – s pomocí zedníků jsme přestavěli lešení, zavěsili kladku a fyzikální zákony zafungovaly. A já stál na tom lešení a skropil vnitřek komínu z láhve whisky, a když jsem přitiskl láhev ke rtům, byl jsem zase o kousek dál.
Ukrajinci se většinou jmenují Ivan, Michal, Kolja, Igor, Saša. Tohle byl Bogdan. Silnější, s řidšími vlasy, prací ztvrdlými dlaněmi a úsměvem plným zlatých zubů. A stál o práci na stavbě přes víkend. Ukázal mi, jak se uřízne „léra“ – prkýnko se dvěma zuby, určujícími rozteč horních hran střešních latí. A pak jsme spolu balancovali na střeše, tloukli papírovými hřebíky parotěsnou folii a na ní přitloukali latě. Hotové latě sloužily jako žebřík a já cítil zadostiučinění, když jsme se na vrcholu hřebenu sešli z obou stran stejně. Mé matematické výpočty slavily úspěch. Zařízli jsme konce latí a dotloukli latě u vikýřů. Vzájemně jsme si tahali třísky z dlaní a Bogdan se smál až do té chvíle, kdy mi podával kladivo, uklouzl a propadl se skrze parotěsnou folii. Okamžitě jsem mu běžel na pomoc. Našel jsem ho, jak s oteklou rukou a drobným šrámem na hlavě sedí mezi zbytky šamotových vložek a bez sebemenšího přerušení ze sebe chrlí proudy nadávek. Byl jsem tak rád, že se mu nic nestalo, že jsem padl vedle něj a svíjel se uvolňujícím smíchem. To Bogdana donutilo přerušit tok nadávek a začal se tvářit dotčeně a ublíženě. Ještě dlouho po tom, co jsem ho ukonejšil s tím, že jsem to nemyslel zle, se po mně díval nasupeně a kladivo mi odmítal podávat.
Sehnat klempíře je nadlidský úkol. Stálo mě to snad několik hodin telefonování, ale klempíře jsem ulovil, a jestli jsem si něco užíval, tak pohled na jeho šikovnost. Nejdříve si zajel všechno naměřit. Když potom za dva dny přijel, měl nastříhané a naohýbané desky, které zručně přeměnil na oplechování komínu a úžlabí střechy. Kleštěmi ohýbal a zahýbal rohy plechů, překryv a spoje pronýtoval, silikonem zatěsnil spáry. Seděl jsem u něj nahoře a pozoroval jeho řemeslný fortel.
Betonové tašky pokládali odborníci. Pomocí techniky dostali tašky nahoru, dva je pokládali a další dole řezal tvary, které mu označili křídovým provázkem. Jejich pohyby na střeše připomínaly cirkusové artisty. A když odjeli, zbyl po nich betonový prach, odštěpky tašek, útržky molitanu pod tašky v úžlabí a pravidelný vzor střechy zakončený řetízkem hřebene.
Ležel jsem v trávě, v pravé ruce láhev a byl jsem nejspokojenější člověk na světě. Popíjel jsem a věděl tři věci. Za prvé - barák mám pod střechou. Za druhé, zítra mi klempíř dodělá okapy. A za třetí – půjdu za Ivou, omluvím se jí a pozvu ji na oběd. Znovu jsem se napil. Tohle byl dobrý plán.
komínové tvárnice, šamotové vložky, lepidlo, minerální izolace, přípojná místa a rozbočky, horní betonová deska, komínová stříška a zakončení komínu, cihlová obezdívka
parotěsná folie, latě, léry
krytina: plechové desky, betonové tašky, pálené tašky, bitumenové desky, asfaltové šindele, modifikované asfaltové pasy (IPA), pryskyřice na ploché střechy, folie, došky, dřevěné šindele, zatravněné přírodní střechy
hřebenáče, materiál pro upevnění hřebenáčů, čela, odvětrávací tašky, speciální tašky – (komínky, světlíky, prostupy pro anténu, ozdoby, kominické stupně), zábrany proti hmyzu, zábrany proti ptactvu, molitanové vodní zábrany do úžlabí,
oplechování komínu, úžlabí, oplechování okrajů asfaltových střech
okapové žlaby, svodové trubky, kolena, třmeny, háky, kotlíky, čela, rohy a nároží, falcovací nebo pájecí nářadí a materiál, výústky, svody pro záchyt užitkové vody
