Zničení řadící páky

FiftyFifty, společenský magazín.
Zničení řadící páky na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Zničení řadící páky

FiftyFifty
Share

Zničení řadící páky

seriál :: Dopisy z hladu

Zničila jsem převodovku. Zadřela motor. Odrovnala brzdové destičky. Urvala zrcátko. A udělala řidičský průkaz na počtvrté. A jak jsem to dokázala?

Milá paní učitelko,

 

že já radši nezůstala v Plzni. V bláhovém domnění, že si autoškolu udělám ve Strakonicích – v městě mnohem menším, klidnějším, kde nejezdí tramvaje, trolejbusy a autobus jen jednou za tři hodiny, jsem se dostala až na pokraj sil.

 

Nevím, jestli je to mnou nebo tím autem, pravdou je, že mě ta autoškola přišla skoro na pět měsíců nervů, pohrouženého zdraví, psychické újmy, nepočítaje výdajů peněžních.

Nesympatii k tomu červenému autíčku značky Škoda jsem pojala už při první jízdě. Pan Sokol, takový milý a statný a neustále usmívající se mužík, byl ze začátku rád, že jezdí zase s ženskou. Říkal, že je mu už 72, ovdověl před 8 lety a že učí v autoškole né pro peníze, ale aby se doma nenudil. Ne, opravdu nenudil. Zvláště ne se mnou!

 

Při první jízdě mě ještě oslovoval něžně Lucko, při druhé (to už jsem seděla za volantem a snažila se jím točit, zatímco on mačkal pedály) už Lucie. Pak se to stupňovalo – buď stroze Kunešová, během závěrečných zkoušek „JežišmarjáKunešová“ a sprásknul ruce nebo se ukřižoval.

Ale nebylo to se mnou tak zlý, startovala jsem sice tak, že jsem ten motor zadřela nebo pro změnu tak, že mi to chcíplo dřív, než jsme stačili zaregistrovat jakýkoliv zvuk. To byla ta druhá jízda, když jsem se učila jak na spojku, plyn a brzdu. Tohle umění jsem ovšem nezvládla ani při další jízdě – to jsme se řítili akorát z Jezárek, takové klidné čtvrti, kde se nikomu nemůže nic stát! Jenže mně jo, mně se stalo. Dávala jsem akorát přednost autům zprava jedoucím a pak se chtěla opět rozjet. Zapomněla bych dodat, že se na tomhle autě strašně špatně zmačkávala  spojka. A tak se stalo, byl to zrovna horký letní den, že jsem tu spojku nejen pořádně nedošlápla a tudíž přeřadit bylo nemožné, že jsem zazmatkovala a vší silou a přiznám se, že v tom zoufalství i oběma rukama, vzala tu nešťastnou řadící páku a prudce jí trhla směrem k jedničce.

To, co následovalo se mi popisuje jako ženské velice nepříjemně a musí to působit trapně, ale já tu páku jednoduše zničila. Zdevastovala jsem synchrony, smrdělo to jako blázen a škoda přes sto tisíc. Ale prý jsou dobře pojištění, říkal mi pan Sokol, když se zklidnil a přestal nadávat. Dodnes nechápu, jak může taková malá věcička jménem převodovka stát takové peníze. Vždyť je skoro dražší než celé to auto samo!

 

Paní učitelko, mám ještě vůbec pokračovat? Máte o mně takové hezké mínění, nechci si to zkazit. Jednoduše nejsem holka pro všechno. Ale snažila jsem se, i když to vůbec nemůžu říkat!

Dobře, tak to byla ta třetí jízda. Čtvrtá, pátá (mezitím v jiném autě) nebyla nijak zvláště výrazná, obešla se jen se zadřenými brzdovými destičkami na straně instruktora. To prý proto, vysvětloval pan Sokol, že tak divoce musel brzdit, když jsem to tak divoce rvala do pangejtu! Jak jsem si myslela (opět bláhově), že jak jsem měla bezproblémové poslední jízdy, tak o to víc jsem si to vybrala na závěrečných zkouškách. Předvedla jsem doslova své největší umění života. Ale nezabila jsem nikoho!

 

Pak komisař Suchý, hodný svého jména, takový bodrý obtloustlý mužíček, nevypadal zrovna přívětivě. Ten chytrák Sokol mi doporučil krátkou sukýnku, neboť pan komisař je – jak to jen slušně říct – takovej trošku na ženský a když mu je nějaká obzvláště sympatická, pak ani náraz neslyší! A tak jsem (na svou první zkoušku, byly celkem čtyři) přišla nafešákovaná v krátkých legínkách ač byl listopad a doufajíc, že mi zajistí snadný a bezproblémový výdej řidičského průkazu.

První jel můj starý známý spolužák ze základky. Je to génius ve všem co dělá, má hlavu jak na jazyky, na matiku, dobře mu šel i tělocvik a měl neuvěřitelnou mozkovnu a paměť. Snad pouze v té výtvarce pokulhával. Jel přede mnou a mně bylo jasné, že zase bude lepší, už jsem si za ta léta zvykla. Jel hladce, plynule, bez sebemenšího zaváhání a chybičky.

Nasadil laťku moc vysoko, což se nechci omlouvat. Řekněme, že jsem měla nepatrný problémek při vycouvání z dvora autoškoly. Komisař přitom funěl jak sentinel a bylo vidět už při prvních minutách, že suknička ani moje nohy nijak nezabraly a že náraz uslyší. A slyšel! Bylo to hned na křižovatce pár metrů odtamtud, kdy jsem se tak pracně rozjížděla v době, kdy už dávno padla červená. Zase mi to jednou chcíplo, drclo a mohli jsme slyšet dobře tak deset klaksonů z různých aut na různých koutech zatáčky. Pan komisař fouknul naposledy a požádal mě, ať při nejbližší příležitosti zastavím, což se mi povedlo asi až po patnácti minutách a několika marných pokusech!

 

Druhý pokus o řidičák už nebyl tak tragický, pokud pominu to parkování. Jde Vám parkovat dozadu? Myslím tím, zadkem auta tak, abyste se přesně trefila mezi auto vlevo, vpravo, abyste dostatečně zajela, věděla, kdy zrovna stočit volant na kterou stranu a ještě k tomu nenabourat nebo neurvat zrcátka autu vlevo? Já teda ne!

Ztroskotala jsem na tom i potřetí, to jsme doslova museli z místa činu ujet. Na počtvrté už se na to pan Sokol (a snad ani pan komisař Suchý) nemohl dívat, a tak mi už nezastírajíc pomoc navigoval – palcem ukazoval za-to-čit, pravej rejd, teď do-le-va a zajeď...STOP! A konečně, byla jsem tam. Přesně veprostřed dvou nenabouraných aut. Tentokrát si zhluboka odfoukl pan Sokol. Potíž byla v tom, že začalo pršet a já musela použít stěrače, což jsem při tréninku nikdy nepotřebovala a tudíž (právem) nevěděla, který z těch mnoha stejných čudlíků zrovna zmáčknout. Ale to byla chyba už jen estetická a ve srovnání s mým kolegou, který jel po mně a dělal si řidičák už asi na šestý pokus, zcela malicherná. Inu, jak on se jmenoval ten klučina.. měl takové zvláštní dívčí jméno, snad zdrobnělinu dívčího jména. Bylo mu asi osmnáct a hned byl zřejmý jeho pohled a názor na řízení podle silničních zákonů!

 

Nevzpomenu si to jméno, říkat mu budu Mařenka. Mařenka měl obrovský problém s nastartováním, a tak vždy, jak viděl červenou, dojížděl pomalu, aby se nemusel na semaforu zastavovat. To mu docela dobře procházelo až na tu křižovatku u Hvězdy. To je šílená křižovatka do kopce, na kterou si troufne málokterá ženská! Právě tady padla červená a Mařenka se rozhodl, že než aby startoval, tak pojede opravdu hodně pomalu. Ano jel a na kopci mu to chcíplo. Chtěl se chudák taky rozjet, taky zazmatkoval a místo jedničky přeřadil zpátečku. V rychlosti a vší zbrklosti dupnul na plyn a my začali rychlostí blesku couvat. To se nelíbilo autům za námi. To už kluk zpanikařil úplně, rychle přeřadil tentokrát správně, ale v nesprávnou dobu – už byla červená! Nevadí, prudce se rozjel, zabočil doleva, smrděla spojka a zaparkovanému bavoráčku ulomil v zatáčce zrcátko!

Možná tento nešťastný manévr ještě nešťastnějšího řidiče uvrhl na mou jízdu dobré světlo a pan komisař mi řidičák dal. Jeho poslední slova zněla: „Jakmile ale jen vycouváte z garáže, slečno Kunešová, okamžitě na vás volám policajty!“

 

Takže, paní učitelko, z garáže jsem radši ještě nevycouvala, nebojte se. Jsem ještě tak mladá na to, abych skončila zatčená! U nás ve Strakonicích už se přesto nemůžu ukázat. Každý v tomhle maloměstě ví, že ta „JežišmarjaKunešová“ zničila řadící páku a tudíž logicky chudák chlap, co si s ní začne. Aspoň, že už žiju v Plzni....

 

 



další články seriálu Dopisy z hladu



© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.