Přijímat bohatství aneb tvrdá realita Gruzie

FiftyFifty, společenský magazín.
Přijímat bohatství aneb tvrdá realita Gruzie na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Přijímat bohatství aneb tvrdá realita Gruzie

FiftyFifty
Share

Přijímat bohatství aneb tvrdá realita Gruzie

seriál :: Dopisy z hladu

Paní na ulici prodává každodenně balonky. Balonky za pár centů. Za pár centů, ze kterých by ráda uživila svou rodinu. Možná má i domácí zvíře. Živí ho zřejmě jen tím, co má - láskou. Jak tedy přijímat bohatství, když se tady hroutí domy jak domečky z karet?

Drahá matičko,

cesta do Gruzie proběhla v pořádku, bez pádu letadla, bez zpoždění, bez turbulencí a zbytečnou bolestí uší. Když vystoupíš v Tbilisích na letišti, nevidíš moc rozdílů. Možná jsou tam jednodušší systémy obsluhy a tvrdší kontroly, většina lidí tam rovněž chodí v rouškách. Právě díky těm jednodušším systémům, které mě nenechaly vyjít bez zavazadel, jsem tentokrát svůj kufr našla. Našla jsem i poloospalého Silva, který mě v pět ráno na letišti vyzvedával.

Nádherná to chvíle vidět ho opět, po těch týdnech co se vlečou, cítit jeho vůni a přitisknout se mu do náruče. Byl snad ještě krásnější, než se mi zdá obvykle. A taky zarostlý, což ho činilo rovněž půvabnějším. Dlouho jsme se vítali, objímali a radovali. Jak jsme ale vyšli ven, něco mi nehrálo a nepasovalo do té pohádky. Jistě, taxíci všude kolem letiště čekající jak hyeny na každého zákazníka, jako u nás. Tamější taxíci však tvořily kolonu starých veteránů – ragulínů, žigulíků, starších Opelů...

Silv měl svého oblíbeného taxikáře, jenž už tam na něj čekal. Pán, prošedivělý až bílý, hubený na kost a i v té tmě noci se dalo poznat, že má ztrhanou, ač sympatickou tvář. Až doma jsem se dozvěděla, že pan taxikář má vystudovanou univerzitu a je to pan inženýr, který ještě za dob SSSR pracoval v jedné společnosti a byl placen možná přímo královsky. Pak SSSR padlo a s ní vše, co na něm bylo dobré. Zůstalo jen to špatné...Pánovi bylo 42 let. Dá se říct, že je to tedy vrstevník mého Silva. Ten však vypadá jako jeho syn. Tohle mi na té pohádce nesedělo, ale to jsem ještě nic neviděla...

Tu noc jsme nemohli usnout. Snad vyčerpáním, snad radostí, snad tím, že již svítalo! Leželi jsme v posteli a měli potřebu si všechno za tu dobu říct. Silv sice hýřil nadšením z práce, kolegů a studentů, jakmile se ale dotkl gruzijských lidí, nastala velice smutná chvíle.

„Musím podvědomě hodně pracovat,“ povídá mi, „snažím se tak vykompenzovat to, že já dostávám výborný plat a lidi tady...žebrají. Ale není to jako u nás, kdy bezdomovci prosí o každou korunu na nádraží, aby měli na cigára a to nejlevnější krabicové víno. Tady musí žebrat každý, jinak by neuživil rodinu. Viděl jsem tu včera paní, starou a zřejmě nemocnou,“ povídal tiše a s odmlkami. „Od rána do večera stála na rohu metra, schoulená v bundě a prodávala balónky. Balónky! Za pár centů! Stála tu do jedenácti do večera, pak přepočítala hrstičku drobných, vzala většinu balónků a odešla asi domů. A tohle je její každodenní život...
Lapila nás neuvěřitelná lítost, ač litovat se nemá. Když někoho litujeme, dáváme mu tím najevo, že je něco méně než jsme my. Že je o něco ochuzen a že my jsme víc. Dáváme tak najevo, že si nejsme rovni! Ale nedá se nesoucítit s jejich bídnými životy...


Maminko, teď sedím u krásného a jistě drahého stolu a mezitím, co Silv ještě slastně pospává, já už se rozhlížím po okolí. Spala jsem jen tři hodinky, ale jsem čilá a zvědavá. Samotné město jsem ještě pořádně neviděla, čekám na dnešní průzkum. Máme tu krásný byt i s uklízečkou, je moderní, komfortní, barevně sladěný s DVD přehrávačem a velkou televizí. A taky máme velká okna, bohužel. Z toho se vidí realita...

Právě teď koukám ze shora na obydlí lidí. Jsou to převážně pavlačové domky s malými balkonky, které se rozpadají, jen se na ně podíváš. Někdy nemají v oknech ani sklo, vystačí (musí si vystačit) se závěsy. Jedna paní žije v těchto podmínkách a vehemetně se už dobrou půlhodinku snaží vypucovat venkovní schody. Pracně se naklání, shýbá a vymetá každé smítko, každý lístek, co tam vítr v noci zavál. Bere hadr a snaží se ty kovové tyče omýt vodou. Zavane další vlna větru a celá práce přijde nazmar. Ale obdivuju jí, jak se snaží, aby vše měla čisté a v rámci možností hezké a útulné. Já žít v tom, v čem ona, tak rezignuju úplně!

Další objekt v mém zorném poli je malý, zvláštně stavený domek naproti. Na maličké terase se choulí vlčák s dalším pejskem. Občas se projdou, podívají se dolů na zem skrz mříže a jdou se k sobě opět schoulit. Opět mě zaplavuje soucit a zároveň pocit beznaděje! Nejdřív mě napadlo, proč si ti lidé psy pořizují, když sami nemají zřejmě co jíst. Nyní si ale říkám, že je to od nich vlastně hezké. Chtěli mít možná někoho na pomazlení, i když jim nemůžou zajistit lepší podmínky. Ani boudu chudáčci nemají! Ale třeba jim dávají lásku, jak jen umí a to je i pro to nejmenší stvoření ten největší dar! Mají je rádi, ať je mi lépe na duši.

Napadá mě, jak se ve všech amerických a protivně optimistických, rádoby psychologických knihách píše, že se nemáme cítit vinní že máme peníze a že se máme naučit přijímat bohatství. Ano, s tím souhlasím. Američani  však asi nikdy neviděli zemi po válce. Ono je těžké se radovat z toho, že se máme hodně dobře, když ti pod okny padají domy sousedů jak domečky z karet...


:: Fotogalerie ::
foto: gr6 foto: gr3 foto: gr4 foto: gr2 foto: gr1 foto: gr5

další články seriálu Dopisy z hladu



© 2005 – 2021 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.