Drahá babičko,
nepamatuji se na tu úplně prvotní vzpomínku, kdy jsme se setkaly. Pamatuji si ale až příliš dobře moment, kdy jsme se shledaly naposledy. Tenkrát, když jsem stála u Tvé nemocniční postele jsem věřila, že Tě zase jen pozlobilo srdíčko, ale že se ještě dostaneš domů, abychom za Tebou zase mohli všichni jezdit.
Leč srdíčko nevydrželo a ve fázi, kdy si se začala zotavovat a posilovat tak mou víru na úplné uzdravení, to vzdalo. Byl to červnový večer – krásný, slunečný a stále horký. Jestli jsem tehdy, bude tomu již pět let, plakala, pak jistě ne dostatečně, neboť tu bolest stále cítím. Snad se ani léty nezacelila.
Ale smrt nebyla tím posledním okamžikem ani našim posledním setkáním. Jsi tu pořád se mnou a já pořád stále cítím Tvou přítomnost. Jako bys mě životem provázela a občas popostrčila, nebo naopak jemně vzala za ramena a nasměrovala jinudy. Jako kdybys ke mně promlouvala a něžně mě podporovala a říkala, že jsi na mě hrdá.
Existuje – li něco jako spříznění duší, pak jsme si to odžily spolu. Od dětství, a dodnes nemám žádný racionální důvod proč, mě k Tobě něco lákalo. Jezdila jsem k Tobě na prázdniny a spala jsem v pokoji sama na manželské loži a padala pod tíhou starodávných duchen, ráno vstávala už s prvními paprsky letního slunce a vždy si mohla být jistá, že Ty už jsi vstala a vaříš si bílou kávu. Jak jsem otevřela dveře do kuchyně, probudila mě okamžitě ta vůně čerstvého pečiva a kávy. Dny jsme trávily povídáním o všem, co jsi zažila. I když jsem Ti pokládala někdy až bolavé otázky, bylo na Tobě vidět, že si se svou malou posluchačkou ráda povídáš. A já moc ráda naslouchala. Všechny příběhy si stále uchovávám v paměti, ale mrzí mě, že jsem se neptala na víc. Dnes je tu plno dalších otázek, na které jsi znala odpovědi už jen Ty, stejně jako příběhů, jež jsem ještě neslyšela. Jako pohled do minulosti je to milé, jenže já v tom vidím i trochu nostalgie a určité zázemí. Stačí, abych si to připomněla a vím, kdo jsem a odkud přicházím...
Ale čeho si vážím ze všeho nejvíc je, že to poslední, co jsi přečetla, byl můj první článek v novinách. Psala jsem o Anglii, odkud jsem celá nadšená přijela. Poprvé jsem na vlastní oči viděla Londýn, Oxford, Stonehenge, anglické trávníky, památky, které jsem dosud znala jen z filmů a ochutnala typickou hnusnou anglickou kuchyni a snad ještě horší anglické počasí.
Ale článek se mi povedl a i s fotkou mi ho redakce přijala. Můj první článek a hned ve strakonických novinách! Vystřihla sis ho a hrdě ukazovala ostatním. Pak Tě odvezla sanitka a Ty jsi řekla, že je to tak hezký článek, že až se vrátíš domů, dáš mi za to nějaký penízky. Nechtěla jsem nic, jen aby ses domu vážně vrátila!
Od té doby uplynulo pět let a já vydala možná stovky dalších článků. Mnohem lepších a kvalitnějších. Ale pokud považuji nějaký za opravdu mně blízký, je to právě tenhle. Ústřižek z novin a s podtrhnutým jménem. Jsem ráda, že jsem ho nenapsala o týden později, pak už by sis ho nemohla přečíst. Pak už bys mi nemohla říct, jak moc se Ti líbil a pak by moji radost přehlušil pohřeb.
Babičko, jistě víš, co plánuji a jak žiji. Žiji si ne podle svých snů, ty můj život dávno předčil mnohonásobně. Můj život je bohatý na emoce, štěstí a lásku. Mám rovněž štěstí na náhody, překvapení a cesty. Na jednu takovou se chystám. Možná to bude jen na rok, možná na dva. To, zda jet či ne, to rozhodnutí o budoucnosti však vydá na mnoho let dopředu. Nevím, jestli je to to nejlepší, co mě mohlo potkat, ale cítím že ano. A co cítím, to se stává realitou.
Budu ráda, když mi i nadále budeš dělat průvodce. Pocit, že mě někdo objímá a nenechá upadnout bych za nic nevyměnila. Nemusí se stát už nic důležitého, samotná cesta je cíl.
A já si přeji, abych Tě nikdy nezklamala a abych nikdy nezapomněla, odkud přicházím a kam jdu.
Děkuji za Tvou lásku a život.
