Ahoj maminko,
Vede se mi dobře, děkuji za optání. Hlavně už se mi vrátil Silv z Kyrgystánu, nemohu se ho nabažit. Doslova se bavím u jeho příhod, vyprávění a především mi stojí vlasy hrůzou na hlavě jen o zmíňce o místní kyrgystánské policii či lehce nadržených muslimských ženách.
První týden žil Silv v hlavním městě – Biškeku a zaplatil si intenzivní kurzy ruštiny. Ubytoval se u hostitelské rodiny a doufal, že i tam si trochu popovídá pa ruski. V Kyrgystánu však rodina představuje jiný model – dvě až tři děti, otec pryč a sedřená matka.
Silv jim vezl českou Becherovku a ještě ten den mi psal, že jsou to muslimové, a tudíž pijí pouze čaj. Já byla klidná, že žije ve spořádané a věřící rodince a ani by mě nenapadlo, že mi ho tam paní domácí málem znásilní a že ani její osmiletá (!) holčička si neušetří pár sexuálních poznámek. To tehdy, když ji přišla pod ruku socha jakési dosti vyvinuté ženštiny. Malá Marie, jak se dcerka jmenovala, hrdě Silvovi oznámila, že až bude velká, že ji taková obří prsa také narostou a on pak musí přijet se na ně podívat a zkontrolovat.
Jak jsem se ale následně dozvěděla, měla jsem štěstí. Vlastně, Silv měl štěstí a nevlezl do typické kyrgystánské famílie jako jeho kamarádi, kteří si po pár dnech raději sbalili kufry a naklusali do hotelu. Ze stejného důvodu, samozřejmě – už se sexuální harašení padesátnic nedalo vydržet.
Abych to ale dovyprávěla dokonce, Kyrgystán je neuvěřitelně chudá země a nemá nic, co by mohla nabídnout – žádný průmysl, žádné zemědělství, mizerný obchod. Kdo tam zůstane, musí počítat s tím, že k penězům dojde vždy jen nepoctivou cestou. A právě alimenty i průměrně bohatých Evropanů by tam průměrnou rodinku dostaly nejen z dluhů, ale i z nuzných podmínek a šance pracovat.
Přijde–li Ti to hrozné a především nemorální, pak věz, že to je ten nejpoctivější zdroj vydělávání peněz, které můžeš v celém Kyrgystánu zažít.
Třeba taková policie má úkol spíše vymahačský, než aby chránila občany. Vlastně to není špatný byznys býti policistou v Kyrgystánu – můžeš krást, zabíjet, brát úplatky a ještě ty, co Tě z toho obviní, poslat na doživotí za mříže. Vážně!
Pokud jsi turista a chceš si prohlídnout místní kulturu a město, nikdy nesmíš ukázat úsměv či sympatickou tvář. To je v Kyrgystánu pravidlo ze všech nejcennější, pravidlo number one! Jakmile se s Tebou dá někdo do řeči, pravděpodobně něco chce. Dáš najevo svůj úžas či jen potěšení, právě jsi mu ukázala svou slabost a můžeš být tak bez milosti okraden, přepaden a zničen. Po ulicích se musíš pohybovat zásadně s kamennou tváří, pokud možno koukat jako vrah. Taky bys měla býti oblečená přinejmenším drsně a hodně, ač teploty ukazují v letních měsících čtyřicítky.
Porozumět už téměř asijskému způsobu myšlení, bylo i pro Silva jako psychologa dost namáhavé a znepokojující. Jeho hostitelská rodina mu lhala neustále, cítíl prý faleš, přetvářku a především něco, o čem se tam nesmí mluvit.
Na trhu se to tohle další pravidlo jen násobí – chceš si koupit hlavu berana, což je národní pochoutka? Sto somů, výhodná cena! Dobrá, tady ho máte – tři sta, prosím....že jsem řekl sto somů? Kdepak, říkal jsem tři sta. Tři stovky nebo nechte být!
Klasika...
Silv je jako vyměněný od té doby, co se vrátil. Včera například obdivoval krásu obyčejného asfaltu. Pěje nyní i ódy na radost na naše pány politiky, policisty i obyvatele.
Myslím, že někteří hodně negativní jedinci by si tam měli zajet – našli by pak možná zalíbení v našich českých poměrech, komfortu a bezpečí.
Já osobně jsem zase moc ráda, že jsem tohle všechno dozvěděla až po jeho návratu domů, neboť jinak bych trnula hrůzou. Ale o to jsem teď raději, že ho tu mám zpátky – celého, zdravého, živého a neznásilněného!
