Zakázané ovoce nejlépe chutná

FiftyFifty, společenský magazín.
Zakázané ovoce nejlépe chutná na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Zakázané ovoce nejlépe chutná

FiftyFifty
Share

Zakázané ovoce nejlépe chutná

seriál :: Dopisy z hladu

Porušila jsem všechna svá striktní pravidla, která mi měla zaručit štěstí, zdraví, úspěch. Štěstí, zdraví, úspěchu a i lásky jsem se ale dočkala až tehdy, když jsem dělala všechno obráceně. Je umění vyjet z každodenních kolejí a užívat si život s tím, co přináší.

 Maminečko moje zlatá!

  Stěhování národů podruhé. Tentokrát do království rozkoše a do opravdického domova, kde je Ti teplo nejen po těle, ale i na srdci.

  Beru nastěhování se k Silvovi jako další krok k naší společné budoucnosti. Byla to jen otázka času, ale poměrně dlouho jsme s tím otáleli. Vždyť je to taková garsonka, jedna plus nula. A už on, jako chlap, měl velké problémy uschovat všechny své „velice potřebné“ věci jako je hromada igelitek, zásoby špuntů do uší, lékárničku o velikosti celé sanitky a hlavně plno různých cetek, tisíce hrnečků, knížek ve všech jazycích, časopisů ještě z předrevoluční doby a tři desítky na chlup stejných párů bot. A teď musíme přičíst mé množství učebnic, sešítků, bločků na všelijaké poznámky, kufřík veledůležitých kosmetických produktů, několik kabelek, houbičku kefírku, tři šuplíky spodního prádla a samozřejmě nějaký ten kus oblečení.

  A právě toho jsme se báli nejvíce – když je tento byt tak malý, nebudeme mít ponorkovou nemoc? Co když si jeden bude potřebovat odpočinout a druhý zrovna musí studovat? Nejdříve jsme mluvili o tom, že si najdeme něco většího, abychom měli každý aspoň malou místnost jen pro sebe. Ale nyní už jsme to zavrhli. Čím menší prostor k obývání máme, tím blíže jsme si.

  Ovšem, to stěhování, maminko moje, to byla taky sranda! Tahali jsme těch mých 8 kufrů metrem dvakrát, přičemž 2 z kufrů se po cestě rozbily – buď se jim ztahala kolečka, či urvalo držadlo na nošení. Do toho jsme měli každý jednu krosnu na zádech, já v rukou všechny své kabelky, Silv mi nesl noční stolek. Zastavovali jsme se na každém kroku – odfunět, odpočinout, setřít (v tom podzimním chladu) kapky potu a dát si pusu. Několikrát jsme museli přesedat a ty tři schůdky do tramvaje způsobovaly div né srdeční zástavu, kolaps či kýlu.

  Konečně jsme to sem všechno dotáhli a začaly boje o každé volné místečko. Tu se hodí pověsit šálu, tady přihrátky na kalhotky, ve skříni místečko akorát pro rifle a župan a zbytek se holt hodí přes židli. Ještě horší problémy máme s praním, potažmo sušením prádla. V takovýchto chvílích musíme vytáhnout sušák a kam jinam s ním, než do kuchyně, že. Nesmíme zapomenout na prostěradla, cejchy a župany, které jen dáme na ramínko a pověsíme jednoduše do prostoru. Kamkoli – na dveře, do oken, za úchytky kuchyňské linky...To tu pak chodíme a motáme se jako v labyrintu.

  Zajímavé je i naše uklízení. Zvláště takové vytírání bych Ti přála vidět. Nejčastěji se totiž uchylujeme k metodě „Bez kýble“, což v praxi znamená vylít množství saponátu spolu s úměrným množstvím vody přímo na lino, vzít mop a vytírat.

  Maminko, je mi jasné, že Ti tohle naše hnízdečko lásky asi nebudu moci nikdy ukázat. Neladí nám barevně, nemáme stejné hrnečky na kávu, všude samá krabice a i když je to uklizené, vždycky to vypadá dost chaoticky a přeplácaně. Nikdy jsem nežila na tak malém místě, a nikdy jsem nebyla tak šťastná. Tohle je takové naše hnízdečko a cítíme se tu nejlépe. Je to kousek do centra, žijeme ale v parku, kousek od obrovských trhů a neopustili bychom to za nic.

  Což je zvláštní, neboť já – studentka Feng-shui se cítím nejlépe v bytě, kde je všechno podle pravidel této východní nauky obráceně. Schválně jsem se na to ptala Evičky a od ní vím, že pro mladý pár bez dětí je mnohem lepší žít blíže spolu. V malých místnostech se energie (tady lásky) jen kumuluje a sílí. Lidé jsou více spolu, tráví spolu volné večery a když toho moc nemají, nemají ani důvod se o to bát. Když si pak konečně našetří na rodinný dům, kde každý z partnerů má svoji místnost, najednou se odcizí. A tak se po dvou letech života ve velkém domě rozvádějí, ač v malém paneláku dokázali žít deset šťastných předchozích let.

  Věc, jež mě fascinuje ještě více je ta, že až tehdy, kdy jsem opustila všechna svá striktní pravidla, začala jsem si víc život užívat. Mívala jsem totiž pocit, že musím vstávat každý den se slepicema, abych stihla prožít život a né ho prospat. Taky jsem večeřela naposledy v pět hodin a jen jogurt, neboť se to podle zásad zdravé výživy doporučuje pro udržení váhy. Pravidelně jsem denně snídala kefír s pšeničnými otrubami a namočeným lněným semínkem, protože jedině tak se perfektně vyčistí střeva. Po každé sprše následovala masáž a zábal proti celulitidě. A večer jít brzo spát, neboť hodiny naspané do půlnoci, jsou hodiny pro krásu.

  Teď je naší největší zábavou se Silvem trávit spolu dlouhé večery, buď si jen tak povídáme, nebo sledujeme filmy. Koukáme do půlnoci a ráno stáváme až po deváté. Večer se sejdeme a šíleně nás baví společné vaření. Vaříme porce pro pětičlenou rodinu i s návštěvou a pak to naposezení a s mlaskáním celé sníme. Před rokem by tento scénář byl nepřípustný, v současnosti mě ale více než naplňuje a jsem kupodivu spokojenější i úspěšnější.

 
  Ale neboj, doma u maminky je vždycky nejlíp. I v tom našem malém zapadákově a domě o sedmi pokojích!

 



další články seriálu Dopisy z hladu



© 2005 – 2022 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.