Lidské tělo postupem času chátrá. To je všeobecně známý fakt, na kterém by nebylo nic tak hrozného, kdyby se netýkal i nás. Mlhavě tušíme, že bychom měli žít lépe. Nebo alespoň jinak, zdravěji.
Povahy se sklonem k hysterii odolávají času prostřednictvím fitness center a plaveckých bazénu.
To je samozřejmě přípustný způsob. Ale i k tomuto problému je lepší přistupovat střízlivě a nákup teplákové soupravy odsunout za horizont prvního roku, který věnujeme teoretické přípravě. Jde nám totiž především o to, abychom se naučili vnímat radost z pohybu, pokud něco takového vůbec existuje. Tím, že prvně po patnácti letech zítra z ničeho nic ulehnete do posilovacího stroje a strhnete oblastní rekord v bench-pressu, dosáhnete leda tak kýly.
Protože lenost je naše nejlepší kamarádka, zaměříme z počátku svou pozornost jiným směrem. Ochablé svalstvo můžeme prozatím schovat pod dobře vybrané svršky.
Horší je to ale s kouřením. Možná právě tudy by se měly ubírat naše první kroky.
Celosvětová protikuřácká hysterie kulminuje a vše dospělo už tak daleko, že nám nezbývá než si přiznat, že naše popularita značně klesá. Existuje dokonce více než padesát procent lidí opačného pohlaví, v jejichž očích jsme s cigaretou prostě vyřízeni. Odmítají s námi mít cokoli společného!
Nejméně pátým, ale spíš desátým rokem se rozhodujeme. Dnes je to však na spadnutí.
I my, jimž cigareta tak sekne a tvoří neodmyslitelnou součást jejich charismatické osobnosti, zkrátka přestáváme kouřit.
Už žádné introvertní pohledy skrz namodralá mračna dýmu. Žádné dekadentní rozjímání nad šálkem toho nejčernějšího kafe. Pryč s dvojsmyslným mrkáním během pečlivě nacvičené choreografie prstů s cigaretou! Naším cílem je zdravě americký optimismus vyzařující z nás během pojídání kukuřičných lupínků ve vyvětrané místnosti!
Tolik tisíckrát probraná teorie.
Je čas na praktický krok. Ten náš je v pravdě revoluční. Zapomeňme na šidítka nikotinových náplastí! Náš pomocník je daleko mocnější. A protože láska k penězům bývá obvykle silnější než láska k vlastnímu tělu, bude to právě ona, kterou využijeme pro svůj záměr.
Nyní je neděle večer a nám je jasné, že takhle už to dál nejde.
Od zítřka přestáváme kouřit.
Dokouříme krabičku, usneme a v pondělí se probouzíme s pocitem prázdna.
Avšak máme vůli aspoň před dům!
Za rohem si koupíme nové cigarety, a když z nich sundáváme celofánový obal, jsme nepříjemně překvapeni vlastním nápadem, že chceme přestat kouřit.
Naposled se rukama pomazlíme s krásnou krabičkou, vychutnáme si tu dokonalost v účelnosti a neotevřenou ji prostě zahodíme. Nemáme-li po ruce řeku nebo ohradu s ostnatým drátem, volíme z bezpečnostních důvodů odpadkový koš na přeplněné zastávce tramvaje.
Správně tušíme, že to je nejsnazší cesta ke kýženému cíli.
Nyní jsou z nás nekuřáci.
Jak snadné!
Asi za hodinu až hodinu a půl se nám vzduch začne zdát nějak nepříjemně řídký. Jako bychom se ocitly v nečekaně vysoké nadmořské výšce.
Začínáme tušit, co nám chybí.
Přece si ale nebudeme kupovat krabičku, když jsme jednu plnou před nekonečně dlouhou hodinou zahodili!
Vzniklou mezeru v návycích zacpeme žvancem.
Jíme pomalu a pečlivě žvýkáme, víme, že není kam spěchat, protože ouha! - Po jídle zvykneme kouřit!
Vychutnáváme si malátnou otupělost z přežranosti. Avšak pozor - ani káva, nebo pivo po jídle nepřicházejí v úvahu! Zapíjíme tedy sodou a pro jistotu sáhneme po žvýkačce. (Tušili jste, že Wrigley´s Spearmint vyráběj u Phillipa Morrise? Možná to není pravda, ale je jí to dost podobné.)
Jak nám zvolna klesá Ph v ústech, zprudka klesá i naše chuť k životu.
I v městském vzduchu je nad slunce jasnější, že jediné, co může zahnat chuť na cigaretu je spánek. Hluboký, všeobjímající, nikdy nekončící spánek. Buď ten, anebo - cigareta.
Platíme a vybíháme směrem k nejbližší trafice. Rozrážíme dveře a s myšlenkama na svou nekonečnou pitomost, s níž jsme zahodili plnou krabičku překrásně voňavých, běloskovoucích cumelek naducaných tím nejjemnějším tabákem, si poručíme novou. A bez filtru, ať to stojí za to!
Je pořád ještě pondělí a my na nový, tzv. zdravý život nejmíň do pátku zapomeneme, bezpečně chráněni téměř dvacítkou cigaret v kapse.
V sobotu ráno se vzbudíme oblečeni na půl cesty mezi předsíní a ložnicí a je nám jasné, že tudy cesta skutečně nevede. Ten otrocký stereotyp je nesnesitelný - co den, to krabička. Co den s přáteli v baru, to krabička navíc.
Musíme to udělat hned.
V kuchyni vyjmeme z odpadkového koše igelitový pytel, do kterého jsme celých těch pět dnů pečlivě skladovali slupky od brambor, děravé špinavé ponožky, nazelenalé máslo (bez obalu), vyjedenou, ale nevylitou konzervu olejovek, slupky z cibule a ještě mokrý zbytek mýdla.
Vyběhneme před dům a pytel s odpadem položíme vedle popelnice.
Pak naposledy urazíme tu sladkobolnou cestu k naší domovské trafice, vybereme si naši nejoblíbenější značku cigaret a koupíme si – celý kartón! A dvoulitrovku sodovky.
Zaplatíme přes půl tisícovky a co nejdřív, dokud jsme se pořádně neprobudili a naše vůle zázrakem setrvačnosti trvá, přistoupíme k popelnici, u které čeká náš odpad.
Nyní musíme jednat rychle. V co možná nejostřejším tempu rozlomíme kartón a rozbalujeme jednu krabičku po druhé. Cigarety vyjímáme z krabiček a lámeme je v dlaních, hněteme je a drtíme na co nejmenší kusy. Takto zpracované je házíme do popelnice. Když dojde na poslední krabičku cigaret, jsme už v transu. Nic nás ale neodradí! I tu rozdrtíme a hodíme do popelnice. Pak odšroubujeme víčko sodovky a vzniklou směs tabáku, papíru a zmačkaných filtrů zprudka a důkladně prolijeme.
Na závěr zvedneme pytel s naším odpadem, uchopíme ho za dolní rohy a naší pětistovku rozcupovanou na kousky pečlivě zasypeme.
(Slabší povahy můžou ještě skočit do sklepa pro nářadí aktivnějších členů bytového družstva a obsah popelnice třeba hrablem na sníh promísit.)
Máme téměř vyhráno!
Zbývá poslední fáze:
S tlukoucím srdcem se odpotácíme domů, nasypeme do sebe krabičku prášků na spaní. Zalijeme to panákem něčeho ostřejšího, přičemž otevřenou láhev necháme stát vedle postele a pokusíme se udržet v bezvědomí až do pondělního rána.
Příští týden děj se vůle boží!