Protikuřácká hysterie kulminuje

FiftyFifty, společenský magazín.
Protikuřácká hysterie kulminuje na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Protikuřácká hysterie kulminuje

FiftyFifty
Share

Protikuřácká hysterie kulminuje

seriál :: Z deníku zoufalého sportovce

Mlhavě tušíme, že bychom měli žít lépe. Nebo alespoň jinak, zdravěji. K tomu si můžeme vybrat z nepřeberného počtu kromobyčejně nepříjemných možností.

Lidské tělo postupem času chátrá. To je všeobecně známý fakt, na kterém by nebylo nic tak hrozného, kdyby se netýkal i nás. Mlhavě tušíme, že bychom měli žít lépe. Nebo alespoň jinak, zdravěji.

Povahy se sklonem k hysterii odolávají času prostřednictvím fitness center a plaveckých bazénu.

To je samozřejmě přípustný způsob. Ale i k tomuto problému je lepší přistupovat střízlivě a nákup teplákové soupravy odsunout za horizont prvního roku, který věnujeme teoretické přípravě. Jde nám totiž především o to, abychom se naučili vnímat radost z pohybu, pokud něco takového vůbec existuje. Tím, že prvně po patnácti letech zítra z ničeho nic ulehnete do posilovacího stroje a strhnete oblastní rekord v bench-pressu, dosáhnete leda tak kýly.

Protože lenost je naše nejlepší kamarádka, zaměříme z počátku svou pozornost jiným směrem. Ochablé svalstvo můžeme prozatím schovat pod dobře vybrané svršky.

Horší je to ale s kouřením. Možná právě tudy by se měly ubírat naše první kroky.

Celosvětová protikuřácká hysterie kulminuje a vše dospělo už tak daleko, že nám nezbývá než si přiznat, že naše popularita značně klesá. Existuje dokonce více než padesát procent lidí opačného pohlaví, v jejichž očích jsme s cigaretou prostě vyřízeni. Odmítají s námi mít cokoli společného!

Nejméně pátým, ale spíš desátým rokem se rozhodujeme. Dnes je to však na spadnutí.

I my, jimž cigareta tak sekne a tvoří neodmyslitelnou součást jejich charismatické osobnosti, zkrátka přestáváme kouřit.

Už žádné introvertní pohledy skrz namodralá mračna dýmu. Žádné dekadentní rozjímání nad šálkem toho nejčernějšího kafe. Pryč s dvojsmyslným mrkáním během pečlivě nacvičené choreografie prstů s cigaretou! Naším cílem je zdravě americký optimismus vyzařující z nás během pojídání kukuřičných lupínků ve vyvětrané místnosti!

Tolik tisíckrát probraná teorie.

Je čas na praktický krok. Ten náš je v pravdě revoluční. Zapomeňme na šidítka nikotinových náplastí! Náš pomocník je daleko mocnější. A protože láska k penězům bývá obvykle silnější než láska k vlastnímu tělu, bude to právě ona, kterou využijeme pro svůj záměr.

Nyní je neděle večer a nám je jasné, že takhle už to dál nejde.

Od zítřka přestáváme kouřit.

Dokouříme krabičku, usneme a v pondělí se probouzíme s pocitem prázdna.

Avšak máme vůli aspoň před dům!

Za rohem si koupíme nové cigarety, a když z nich sundáváme celofánový obal, jsme nepříjemně překvapeni vlastním nápadem, že chceme přestat kouřit.

Naposled se rukama pomazlíme s krásnou krabičkou, vychutnáme si tu dokonalost v účelnosti a neotevřenou ji prostě zahodíme. Nemáme-li po ruce řeku nebo ohradu s ostnatým drátem, volíme z bezpečnostních důvodů odpadkový koš na přeplněné zastávce tramvaje.

Správně tušíme, že to je nejsnazší cesta ke kýženému cíli.

Nyní jsou z nás nekuřáci.

Jak snadné!

Asi za hodinu až hodinu a půl se nám vzduch začne zdát nějak nepříjemně řídký. Jako bychom se ocitly v nečekaně vysoké nadmořské výšce.

Začínáme tušit, co nám chybí.

Přece si ale nebudeme kupovat krabičku, když jsme jednu plnou před nekonečně dlouhou hodinou zahodili!

Vzniklou mezeru v návycích zacpeme žvancem.

Jíme pomalu a pečlivě žvýkáme, víme, že není kam spěchat, protože ouha! - Po jídle zvykneme kouřit!

Vychutnáváme si malátnou otupělost z přežranosti. Avšak pozor - ani káva, nebo pivo po jídle nepřicházejí v úvahu! Zapíjíme tedy sodou a pro jistotu sáhneme po žvýkačce. (Tušili jste, že Wrigley´s Spearmint vyráběj u Phillipa Morrise? Možná to není pravda, ale je jí to dost podobné.)

Jak nám zvolna klesá Ph v ústech, zprudka klesá i naše chuť k životu.

I v městském vzduchu je nad slunce jasnější, že jediné, co může zahnat chuť na cigaretu je spánek. Hluboký, všeobjímající, nikdy nekončící spánek. Buď ten, anebo - cigareta.

Platíme a vybíháme směrem k nejbližší trafice. Rozrážíme dveře a s myšlenkama na svou nekonečnou pitomost, s níž jsme zahodili plnou krabičku překrásně voňavých, běloskovoucích cumelek naducaných tím nejjemnějším tabákem, si poručíme novou. A bez filtru, ať to stojí za to!

Je pořád ještě pondělí a my na nový, tzv. zdravý život nejmíň do pátku zapomeneme, bezpečně chráněni téměř dvacítkou cigaret v kapse.

V sobotu ráno se vzbudíme oblečeni na půl cesty mezi předsíní a ložnicí a je nám jasné, že tudy cesta skutečně nevede. Ten otrocký stereotyp je nesnesitelný - co den, to krabička. Co den s přáteli v baru, to krabička navíc.

Musíme to udělat hned.

V kuchyni vyjmeme z odpadkového koše igelitový pytel, do kterého jsme celých těch pět dnů pečlivě skladovali slupky od brambor, děravé špinavé ponožky, nazelenalé máslo (bez obalu), vyjedenou, ale nevylitou konzervu olejovek, slupky z cibule a ještě mokrý zbytek mýdla.

Vyběhneme před dům a pytel s odpadem položíme vedle popelnice.

Pak naposledy urazíme tu sladkobolnou cestu k naší domovské trafice, vybereme si naši nejoblíbenější značku cigaret a koupíme si – celý kartón! A dvoulitrovku sodovky.

Zaplatíme přes půl tisícovky a co nejdřív, dokud jsme se pořádně neprobudili a naše vůle zázrakem setrvačnosti trvá, přistoupíme k popelnici, u které čeká náš odpad.

Nyní musíme jednat rychle. V co možná nejostřejším tempu rozlomíme kartón a rozbalujeme jednu krabičku po druhé. Cigarety vyjímáme z krabiček a lámeme je v dlaních, hněteme je a drtíme na co nejmenší kusy. Takto zpracované je házíme do popelnice. Když dojde na poslední krabičku cigaret, jsme už v transu. Nic nás ale neodradí! I tu rozdrtíme a hodíme do popelnice. Pak odšroubujeme víčko sodovky a vzniklou směs tabáku, papíru a zmačkaných filtrů zprudka a důkladně prolijeme.

Na závěr zvedneme pytel s naším odpadem, uchopíme ho za dolní rohy a naší pětistovku rozcupovanou na kousky pečlivě zasypeme.

(Slabší povahy můžou ještě skočit do sklepa pro nářadí aktivnějších členů bytového družstva a obsah popelnice třeba hrablem na sníh promísit.)

Máme téměř vyhráno!

Zbývá poslední fáze:

S tlukoucím srdcem se odpotácíme domů, nasypeme do sebe krabičku prášků na spaní. Zalijeme to panákem něčeho ostřejšího, přičemž otevřenou láhev necháme stát vedle postele a pokusíme se udržet v bezvědomí až do pondělního rána.

Příští týden děj se vůle boží!



další články seriálu Z deníku zoufalého sportovce



© 2005 – 2019 FiftyFifty.cz