K mužným výkonům

FiftyFifty, společenský magazín.
K mužným výkonům na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > K mužným výkonům

FiftyFifty
Share

K mužným výkonům

seriál :: Z deníku zoufalého sportovce

Chtěl jsem chodit na košíkovou. Viděl jsem v televizi ty čahouny s osmačtyřicítkama a doufal jsem, že pravidelným házenim míče na koš se mi na nohou udělají taky takové pěkné najky.

Že došlo na nejhorší, poznáte podle toho, že máte k obědu rizoto, že rockový muzikant natočí svou skladbu se symfonickým orchestrem nebo že autor sáhne po vzpomínkách z dětství. V každém případě se jedná o vyškrabávání zbytků. Nuže - sportovní začátky zoufalcovy.

Tohle je pro tebe, mami.

Já vím, že jste to s tátou mysleli dobře. Vím, že jste prostě jen ze svého tvarohového potomka chtěli mít osvaleného jedince. Vím, že nešlo o to, na tři odpoledne v týdnu se mě zbavit. Dělali jste, co jste mohli. Výchova prvorozeného je krutý experiment a patent na to nikdo nemá. Vlastně jsem vám vděčný. Vždyť co já díky sportu zažil hezkých chvil!

Chtěl jsem chodit na košíkovou. Viděl jsem v televizi ty čahouny s osmačtyřicítkama a doufal jsem, že pravidelným házením míče na koš se mi na nohou udělají taky takové pěkné najky. Měl jsem ale velké štěstí, že jste si košíkovou spletli s odbíjenou. Kolik kamarádů jsem si u nás na volejbale nadělal! Třeba tím, že jsem si nechal v kravatě sundat tenisky, aby mi je mohli kluci zavěstit pod pětimetrový strop. Ó jé, ti šprýmaři! Stejně to nebyly žádné najky. A jak se mi šlo tenkrát v únoru báječně domů! Něco tak pěkného bych jinde těžko zažil.

Anebo potom, když jsem chtěl chodit na jachting! Už už jsem kolem sebe viděl nedozírné obzory modrého oceánu, v duchu jsem nastavoval plachu proti větru a frčel směrem k Nové Guiney. Pravda, v tom veslařském oddílu, s kterým jste si jachtingový spletli, měli trochu jiné lodě. Ale taky se na nich dalo frčet, i když u toho člověk musel mít ohnutá záda a s pocitem otroka na římské galéře uháněl pozadu vpřed. Ale bylo to príma.

Možná ani ne tak kvůli sportu, jako spíš proto, že mužský kolektiv je prostě něco úžasného. V něm vyhrává ten, kdo má na nohou nejrozpadlejší boty, na dveřích skříňky nejširší vagínu a uvnitř největší bordel. A můj vzor, mámo, můj velký vzor byl Fík. Nejenže měl ve sprše největší bígo, ale jeho skříňka páchla jako čistý ocet. Kdepak, na Fíka nikdo neměl! A byl to vysokoškolák, mámo. Říkala jsi přece, že veslování je sport vysokoškoláků. Já tenkrát úplně nevěděl, co to znamená, ale tolik je jisté, že škola to pro mě byla. Vysoká možná ne, ale velká jistě.

Vůbec to prostředí v našem veslařském oddílu bylo hodně inspirující. Ach bože, mami, jsem rád, že jsem aspoň těch pár let v životě mohl být taky takové prase! Že jsem ve třinácti letech mohl jezdit na závody a cestou zpátky se ožírat do němoty a zpívat ty nejsprostší písničky o tom, co tebe jistě ani ve snu nenapadlo. Anebo tenkrát, když se otevřely hranice a my kluci z východu jeli prvně závodit na západ! Náš starý autobus přijel do samého středu toho přepečlivě uklizeného města a z něho se vysypala horda podnapilých vysokoškoláků ve špinavých teplákách. Každý z nás si zabral jeden strom a v tom pěstěném parku za bílého dne vydatně močil.

Ach mámo, ani netušíš, jak rád jsem na soustředění zvracel před chatkou své vnitřnosti, když o dva metry dál sportovec Brůna šplhal po dřevěném zábradlí na balkón a křičel "Dozmrdanýpíčizaseužchčije!" zatímco mu sportovec vysokoškolák Pěnkava z toho balkónu skutečně močil na hlavu.
Anebo ten úžasný pocit, válet se namol ožralý v zatáčce půlnoční silnice a mít smrtelnou jistotu, že toho hajzla, který se mi nevyhne, zmlátím levou rukou.

Taky bys, mámo, jistě měla radost, kdybys mě při těch mužných výkonech viděla.

Vůbec nejkrásnější bylo, že jsme byli skutečně parta správných kluků, kteří umějí táhnout za jeden provaz. To jsem pochopil tenkrát, když nám přidělili na loď kormidelníka, který byl o tři hlavy menší a měl poloviční váhu než my ostatní pašáci. Ten si s námi opravdu užil a myslím, že na nás mušketýry nikdy nezapomene. Říkali jsme mu příjmením - Palečku. To bylo skutečné nomen omen, mámo. Z nějakého důvodu totiž jeho palce na rukou vypadaly úplně stejně jako ukazováčky.
Zažila jsi, mámo, někdy ten slastný pocit, když můžeš někoho beztrestně ponižovat a kamarádi tě za to plácají po zádech? Asi ne, a o moc jsi přišla. Byly to krásné časy, když jsme se s klukama navzájem hecovali, kdo na Palečka vymyslí největší špílec!
"Palečku, hop!"
"Né, kluci, dneska fakt né…"
"Padej ty zmrde!"
"Ale vezmete mě večer na pivo, jo?"
"Neser, Palečku!"
"Když dneska je to fakt studený, kluci."
"Řikám ti hop, čuráku, nebo ti zakroutim ty tvoje palce!"
"Ách jó…"
A tak Paleček v teplákách hop do vody a zprostřed třeboňského rybníka prsama pěkně ke břehu.
A my vedle něho plážo na lodi: "Pořádný tempa, nebo tě vezmu tim veslem!"
A za čtvrt hodiny neodbytný Paleček: "Kluci, já už nemůžu!" Tak jsme mu trochu přibrzdili, a když už se Paleček natahoval po dřevu lodi, pěkně jsme zabrali, co to dalo. S vodou rybníka, kterou jsme mu cákali do obličeje polykal i své slzy.
Dovedeš si, mámo, představit, jaká to byla náramná taškařice? No největší, jakou jsem kdy zažil! Ještě dnes mě budí ze spaní.

Nakonec jsi, mámo, měla jako vždycky pravdu. Sport mě zkrátka mohl vychovat. Dnes nejsem ani sportovcem, ani vysokoškolákem. Jsem hloupej, že jsem si to tak pokazil a v patnácti jsem místo toho raději začal kouřit a chlastat a vesla vyměnil za knihy s pochybným obsahem.
Nebýt toho, dneska ze mě mohl být sakra pašák!

Ale věřím, že aspoň těch pár sportovních let v dětské nevinnosti ve mně nějaké stopy zanechalo, mámo.

Tvůj malý Péťa



Předchozí díl Deníku zoufalce

Deník zoufalce je seriál, jehož další pokračování najdete na stránkách FiftyFifty.cz vždy ve středu.



další články seriálu Z deníku zoufalého sportovce



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.