Potkali se na tenise

FiftyFifty, společenský magazín.
Potkali se na tenise na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Potkali se na tenise

FiftyFifty
Share
 >  >  > 

Potkali se na tenise

Potkali se na tenise

seriál :: Z deníku zoufalého sportovce

Když člověk potká ženu, které se daří nějaký čas předstírat, že je taková, jakou by si on přál, udělá pro udržení její přízně leccos. Dokonce i takové věci, které by za střízlivého stavu nikdy neudělal.

Tak se nešťastníkovi snadno stane, že již třetí schůzka se slečnou nemá vysněnou podobu důvěrného rozhovoru při procházce po vltavském břehu, ale upoceně zoufalé snahy o odpálení míčku raketou.

Autor dodnes neví, jestli ten tenis nenavrhla jen z čiré zlomyslnosti. Vždyť ani ona nakonec během hry nepůsobila právě dojmem královny tenisových dvorců. Jenže jak již řečeno, člověk udělá leccos. Takže i autor trochu vypjal hrudní košíček (jak říkala ona) a pravil: „Tenis? Samozřejmě. Kdykoli!“
„Tak pozítří v osm,“ ona na to.

Pro autora nebylo tenkrát úplně snadné sehnat během jediného odpoledne vhodnou sportovní výbavu. Už proto, že kromě pokročilého stupně tenisových zkušeností považoval za nezbytné předstírat před dotyčnou také solventnost alespoň na úrovni průměrného důchodce, jíž však zdaleka nedosahoval. Štěstí spatřoval alespoň v tom, že i ta nejlevnější tenisová raketa, jakou mohl sehnat, vypadala stejně atraktivně jako špičkový výrobek. Nezkušené oko nemohlo rozdíl poznat. To samé se ale už nedalo říci o sportovním oblečení a obuvi. O tom však autor neměl nejmenší tušení.

Se slečnou se setkali ve smluvených osm hodin před sportovním areálem. V jeho oddělených šatnách na chvíli jeden druhému zmizeli z očí, aby se mohli převléknout. Sraz přímo na kurtu.
V šatně autor ještě malinko váhal, jestli skutečně zvolil ty nejvhodnější prostředky, jimiž slečně ukážu, že navzdory skromným poměrům, z nichž pochází, si je dobře vědom toho, jak je důležité stylově se na sport obléknout. Naštěstí měl autor dobrého kamaráda, který mu věnoval sportovní tričko, dodnes autorovo jediné. Tím se podařilo ušetřil alespoň sedmdesát korun, které by jinak stálo tričko ve vietnamské tržnici, kde autor zakoupil trenýrky s kapsami, o nichž se mylně domníval, že jsou vhodné na míčky a tenisově bílé froté ponožky, které, jak se vzápětí ukázalo, byly vhodné spíš na lyže než na tenis. Především ale ve vietnamské tržnici zakoupil jeden pár sportovní obuvi. Tu autor vybíral velmi pečlivě, aby mu ladila k těm ponožkám. Jiné kritérium ho bohužel nenapadlo.

Tak se stalo, že se špatně skrývanou trémou vpochodoval na antuku a myslel si, jak se neposkvrněná běloba jeho fungl nových tenisek zn. prestige efektně odráží od temně zrzavého podkladu hřiště. V té chvíli byl skoro až pyšný na to, že jeho boty mají vhodně vysokou pryžovou podešev a po stranách esteticky neutrální modrý ornament.

Jí stačil jediný pohled a s úsudkem byla hotova: „Panebože, on má na nohou prestyže! No to je prostě neuvěřitelný! Doufám, že mě s nim neuvidí někdo známej.“

Už už chtěl autor servírovat první velmi prudké podání, ale slečna si usmyslela, že před zahájením utkání je třeba se rozcvičit. Těžko říct, jak mohla předem vědět, že její vlastní neohrabanost zůstane hluboko ve stínu té jeho. Tenkrát jako dnes se autor špičkama prstů ve stoje země nedotkne a kdyby měl udělat jediný dřep, prasknou mu kolena a on si zarazí holení kosti do očí.

Docvičili a začalo tzv. rozpinkání. Každý čtvrtý míč autor pohotově vybral a střelil směrem k síti, občas i přes ni. Jeho soupeřka na tom nebyla lépe. Dnes už by si autor nevzpomněl, co mu mohlo připadat okouzlující na jejích bílých teplákových nohavicích z látky podobné saténu, ale tenkrát jej z toho přecházel zrak a dodnes si myslí, že právě to bylo důvodem, proč se tak zřídka strefoval do balónu. Přestože její pohyby připomínaly hodně přerostlou luční kobylku anebo v horším případě sklápějící se šraňky, oblečena byla jak ze stránek módních magazínů a vůbec působila velmi elegantně. Až se chvílemi zdálo, že o to jí jde především - vypadat jako šťastný sportující párek z reklamních plakátů nějaké spořitelny. Autor měl tou dobou jiné straosti. Při sbírání míčků zapadlých v rozích hřiště se snažil z paměti vydolovat dvacet let staré tenisové rady svého otce. Avšak marně.

A co o jejich matchi soudila ona?
„Ten člověk skáče jako koza!“ říkala si. „Takovýho troubu jsem ještě neviděla. Proč zrovna já musim mít takovou smůlu! Ale vydrž to, holka, vydrž! Tohle neni důležitý! Ve vztahu jde o jiný věci!“
Což se nakonec po jistou dobu zdálo být jako pravda.

Mezitím spolu byli hrát ještě asi dvacetkrát a nikdy to nestálo za mnoho. Některé výměny ale byly dobré, až se tomu sami divili a kdo takovou výměnu nechtěně pokazil, vždy se sám pro sebe trochu styděl nebo byl na sebe naštvaný a druhému se omlouval.
„To nic, to je v pořádku. Mně to taky moc nejde,“ odpovídal na to zpočátku ohleduplně protihráč.

Vztah, který mezi nimi po tomto mírném rozpinkání vyrostl, nebyl nijak převratný a délka jeho trvání i samotný jeho průběh měl mnoho společného s jejich tenisem: Ona elegantní, on nešikovný a přes síť jen každý třetí, čtvrtý míč.
Ale zahráli si, a to bylo pro oba nakonec důležité.

Časem s tenisem přestali. Usoudili, že dva stejně špatní hráči jsou na jedno hřiště příliš a že věnovat se nadále tenisu by mělo smysl jen tehdy, pokud by si každý z nich našel protihráče alespoň o trochu lepšího, než je on sám.

Prestige mám doma dodnes a hrát můžu jít s někým kdykoli. A možná nakonec i půjdu. Ale vím, že nějak už to nebude takové, jako ten první zápas s ní.



další články seriálu Z deníku zoufalého sportovce



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.