Když jsem jako zarputilý ogar z nedalekého Hovězí byl častým návštěvníkem M-klubu ve Valašském Meziříčí, umístěném ve sklepení Žerotínova zámku, sedávali jsme s jeho šéfem Milanem Kuchyňkou, dnes už kralujícímu nebeským klubovým zařízením, u ,borora´, jak se na Valašsku říká borovičce - jedinému konkurence schopnému truňku hned po slivovici.
V těch dobách blažené valašské renezance, festivalů poezie, přehlídek divadel malých jevištních forem nebo koncertů Jarka Nohavici či skupiny Mňága a Žďorp, nebyla ještě Markéta Irglová na světě, ani neměla zdání, že na jevišťátku M-klubu zpívá Jarek Nohavica svoji Markétu. Ta bodrá mladinká Valaška s irským přizvukem, hnědýma bezelstnýma očima a neskutečnou odvahou tu naši generaci věčných nespokojenců vystřídala, M-klub se stal jejím druhým domovem a písničkářský bard Nohavica s kytarou možná jejím idolem.
Jak si asi před rokem představovala své dnešní dvacáté narozeniny? A ještě dřív, když se jako potulná kočka toulala ulicemi irského Dublinu. Trochu bezprizorná, bez pocitu bezpečí vlastní rodiny, kamarádů a občanství. Nač asi myslela, když ji natáčeli se dvěma amatérskými kamerami, aby mohl vzniknout snad nejlevnější hraný film na světě.
Napadlo ji, když slyšela sumy kolem stovek milionů dolarů, za které natáčeli filmaři v Hoollywodu, že to jejich hudebně filmové dílko za necelé dvě stovky tisíc dolarů bude brzy úspěšně soupeřit v Los Angeles právě s těmito filmovými hvězdami o nejprestižnějšího Oscara, pozlacenou sošku rytíře s mečem, stojícího na filmové cívce, vysokou 34 centimetrů a vážící 3,85 kilogramu...?
Vsadím se, že jí to nepřišlo reálné ani v těch nejbujnějších snech, že v Los Angeles v záři světel reflektorů vkročí v noci z neděle na pondělí 25. února 2008 na proslulý červený koberec při velkolepé události Hollywoodu v rámci 80. nejslavnějšího komerčního Ocenění akademie za zásluhy. Markéta, skromná rodačka z Valašského Meziříčí, po tom koberci šla s nezastíranou pokorou, ale dětsky nebojácně a sebevědomě, jakoby po něm chodila odjakživa. A převzala se svým Glenem Oscara za nejlepší filmovou píseň - baladu Falling Slowly.
A byl tu střihový film jejího teenagerského života. V devíti letech se pokusila o svoji první písničku, ve třinácti se na hudebním festivalu seznámila s Glenem Hansardem, zpěvákem skupiny The Frames, s nímž ve svých patnácti odešla koncertovat po světě. Další valašská vandrovní a možná i poněkud drzá popcérka. Podílela se i na vzniku Glenova alba The Swell Season.
A pak přišla hlavní role v nízkorozpočtovém filmu Once, ve filmu za pouhých 150 000 dolarů, kde hraje českou emigrantku a celým filmem prolíná hudba Frames a dvojky Hansard - Irglová. Při natáčení tohoto filmu spolu začali o osmnáct let starší Glen a tehdy ještě ani ne osmnáctiletá Markéta chodit. Snad proto vznikla tolik romantická, nevtíravá a charismatická píseň, jež při poslechu hřeje i mrazí zároveň.
"Se základním hudebním motivem přišel Glen už před několika lety. Pak na něj zapomněl, ale já si ho pamatovala, udělala jsem k němu klavírní doprovod a připomněla mu ho. Potom přišel režisér John Carney, že potřebuje písničky pro svůj film. Falling Slowly se tam perfektně hodila," vzpomíná Markéta Irglová.
"Miloval jsem ji už dlouho, ale stále jsem sám sebe přesvědčoval, že je teprve dítě..." prozradil Glen. V současnosti již rok spolu bydlí.
"Mám rozepsaný článek o irském písničkáři Marku Gearym, musím do zítřka napsat o divadelním festivalu a odevzdat recenzi desky amerického jazzmana Steva Clarka. Kromě toho taky řídím provoz M-klubu... To poslední, co potřebuju, je sebepropagace vezená po úspěchu slečny Markéty," řekl mi Karel Prokeš, vedoucí M-klubu, ale rád mi odpověděl na několik otázek.
Kdy jste Markétu Irglovou poznal?
Naše rodiny se znají celou věčnost. Marka, otce Markéty jsem poznal v sedmdesátých letech, když byl ještě na základní škole a já se kamarádil s jeho starším bratrem, který je zase o něco mladší než já... Takže, Markétu znám, z jejího pohledu, odjakživa.
Markéta působí jako skromná dívka, vyrovnaná osobnost. Myslíte, že ji může změnit ta sláva spojená úspěchem filmu Once a Oscar za píseň Falling Slowly?
No, to já můžu, kdybych měl tu potřebu, jen spekulovat... Strávil jsem nedávno, po delším čase, kdy jsme se vídali jen málo, s Markétou a její rodinou, s Glenem Hansardem a přáteli, hudebními publicisty Jiřím Černým a Jaroslavem Riedelem, pěkný a klidný večer. To už byl kolotoč s filmem Once pěkně rozjetý a Markéta se chovala stejně, jako kdykoli v minulosti. Druhý den se do světa rozletěla zpráva o tom, že byli za písničku Falling Slowly nominováni na Oscara... A bylo po klidu.
Nicméně, ještě ten den, unavená, ale ochotná, mi v tom zmatku, který vypuknul, v obležení novinářů a fotografů, pomohla splnit redakční úkol a udělala si čas na rozhovor pro noviny.
To jistě pamatujete, jak s hudbou začínala...
Talent Markéty Irglové mi rostl před očima, ale nezevšedněl. Zřetelně se rozvíjel od nezávazného muzicírování v kruhu přátel k vlastním písničkám, k osobní výpovědi.
Nejprve ji vyzpívala se skupinou Sirén, po níž zůstala jediná oficiálně vydaná nahrávka We Talk. Tu příležitost, vydat svou píseň u renomované firmy, tenkrát ale Markéta přenechala kamarádce, druhé zpěvačce skupiny Sirén, Petře Hermanové.
Můžete něco říci o jejím pěveckém projevu a muzikantských kvalitách?
Ty tiché písně, které Markéta skládala u klavíru nebo kytary, měly od počátku pevnou stavbu a vnitřní napětí, v jejím projevu bylo vždy něco uhrančivého. A její setkání s Irem Glenem Hansardem, to bylo zřejmě osudové. Z jejich společných vystoupení vždy čišela radostná sounáležitost a tvořivé spojenectví. Ambice dosáhnout na nějaké ceny, myslím, nikdy. Cestu k Oscarům bych v tom od počátku nehledal. Jenom připravenost a odvahu přijmout výzvu.
Byl jste to vy, kdo Markétu seznámil s Glenem Hansardem?
Ne. Byl jsem to já, kdo Glena Hansarda a skupinu The Frames pozval do Valašského Meziříčí, kdo z rozpočtu festivalu Valašský špalíček v roce 2001 zaplatil té výborné, ale v Česku tenkrát neznámé kapele letenky a nějaký honorář, kdo zařídil televizní kamery a prosadil ji do televizního pořadu Sešli se.
Na irské straně všechno potřebné zařizoval pan Jens Uhl, a tady s námi na tom projektu spolupracoval Markétin otec Marek Irgl. Ten, vzpomínám-li si dobře, Glena viděl už dříve. Já ho do té doby znal jen z desek, které mi z Irska posílal, nebo přivážel Jens, a četl jsem o něm v irském hudebním časopise Hot Press.
The Frames tenkrát přijeli do Valašského Meziříčí o den dříve a Glen s Markétou se, pokud vím, seznámili u Irglů na zahradě, kde Marek pro irské muzikanty pořádal malou uvítací párty. Tam Glen Markétu poprvé slyšel zpívat a hned na prvním vystoupení The Frames ve Valašském Meziříčí ji vytáhl z hlediště k mikrofonu, aby si s nimi zazpívala písničku Star, Star. Markétě tenkrát bylo třináct let...
Jak to bylo s policejním zásahem při jejím a Glenově vystoupení na ulici?
Nebyla tam jen Markéta a Glen, ale i několik dalších irských hudebníků a můj kamarád, Angličan James Harries, který to pouliční vystoupení snad inicioval. Oni hráli a na ulici je poslouchali chodci, kteří tam asi trochu překáželi, možná brzdili, po mém soudu nijak velký provoz. Já u toho ale nebyl, znám to hlavně z Jamesova vyprávění a pak v jiné verzi z novin. Celý problém nejspíš vzniknul tím, že policisté neuměli anglicky a Irové nerozuměli česky. Jediný, kdo tam snad rozuměl oběma stranám byl právě Harries, který dobře umí česky. Tu kauzu, později propíranou na stránkách novin, po mém soudu, vyvolaly emoce a živila zlá vůle. Ostatně, Glen na těch schodech, v rohu meziříčského náměstí, před tím už několikrát hrál a kromě lidí, kteří jej chtěli poslouchat to nikoho nevzrušilo.
Jak dalece jste nadšený z toho, že si Markéta z Ameriky přiváží Oscara?
Mám vždycky radost, když se někomu z mých blízkých podaří v něčem uspět, když ti, kdo spojili své začátky s naším M-klubem, dosáhnou nějakého výrazného úspěchu. Začínal tu meziříčský hudebník Vlasta Redl, ve svých začátcích u nás koncertoval Ostravák Jaromír Nohavica, z Prahy k nám jezdila téměř neznámá Radúza, svá první vystoupení tady odehrála skupina Mňága a Ždorp a také Markéta Irglová. Zde se širší veřejnosti představil i Glen Hansard se svou kapelou The Frames, tady ti Irové poprvé vystoupili před kamerami České televize...
Kdy Markéta poprvé přišla do M- klubu? Patřila k častým návštěvníkům?
Takhle s odstupem si víc pamatuju její koncerty se skupinou Sirén a společná vystoupení s Glenem, než nějaké nezávazné návštěvy. Spíš, než jen tak posedět, přicházívala do klubu někdy s rodiči, nebo s Glenem, na nějaké významnější koncerty. Mám z toho dojem, že měla vždy dost co dělat na to, aby jen tak utrácela čas.
Co Markétu přivedlo do Irska?
No..., přece Glen Hansard. Ale zpočátku Markétu nejspíš zvali i další Irové a samozřejmě také zmíněný, v Irsku žijící, německý inženýr Jens Uhl, tedy naši společní přátelé, kteří se podílejí na tom, že irští muzikanti jsou ve Valašském Meziříčí jako doma. Že si v meziříčském M-klubu "podávají kliku". Za pár dní, 13. března, tady uvítáme, po nedávných koncertech Richieho Egana, či Paula Caseyho, dalšího z irských písničkářů, Marka Gearyho, jejž na turné doprovází Brendan O´Shea...
A pokud jde o samotný film Once... Když John Carney, autor toho snímku, pracoval na scénáři, vůbec Markétu neznal. Při psaní postavy pouličního zpěváka se nechal inspirovat Glenovými historkami a zkušenostmi z toho prostředí, ale zpočátku nepočítal s tím, že by Glen ve filmu hrál. Měl pouze napsat hudbu.
John se potom Glenovi svěřil, že hledá pro ženskou roli neherečku, klavíristku z východní Evropy, ve věku kolem čtyřicítky. Glen mu řekl, že jednu zná, akorát o hodně mladší. Přivedl Markétu, ta se zúčastnila konkurzu a roli dostala. John dodatečně tu postavu přepsal pro její věk. Během času, který John s Markétou a Glenem strávil, si režisér všiml jejich vztahu a zakomponoval jej do scénáře.
Když pak, pro pracovní vytížení v Hollywoodu, odřekl hlavní roli v připravovaném snímku irský herec Cillian Murphy, dostal jeho roli Glen. Tak se film Once nakonec stal přirozenou směsí dokumentu a scénáristické fikce v kabátě netradičního muzikálu.
Kdy ji pozvete do klubu? Neodmítne svým rodákům?
Už jsem ji pozval. Ostatně, Markéta i Glen mají v M-klubu vždy dveře otevřené. A jestli neodmítne...? No, možná budou všichni dobří rodáci muset počkat. Teď jí svou náruč otvírá celý svět.
V sobotu 23. února 2008 obdrželi Markéta Irglová a irský zpěvák Glen Hansard jako oscarový předkrm cenu Asociace losangleských filmových kritiků LAFCA opět za hudbu k filmu Once. Režisér snímku John Carney i oba autoři hudby a současně představitelé hlavních rolí mají již osm cen a čtrnáct nominací ve hře. Před plachou dívkou se tak otevřely neskutečné možnosti. Byla prostě v pravé chvíli na tom správném místě...
Dnes již hitová Falling Slowly, kterou oba hlavní protagonisté zpívají v první části filmu v prodejně hudebních nástrojů s kytarou a piánem, sbírá jeden vavřín za druhým. Byl založen také Fan club Markéty Irglové, zatím má skromných patnáct členů....
Autor: Břetislav Olšer