Vodka Hanoi a mušle ve skořápce

Halong Bay
Dali jsme si dvodenní trip s jednou nocí na lodi. Vyrazili jsem s partičkou, v poměru jeden cizinec jeden místní, na cestu do Halong Bay city. Trvá to asi 3 hodiny, i když se jedná zhruba o vzdálenost 150 km. Tady ten turistický ruch opravdu jede, těch moderních hotelů je tu prostě už dost.

Nalodili jsme se, bylo nás na lodi asi 20 i s posádkou. Projížděli jsme směrem na Halong Bay a k večeru dorazili na ostrov Cat Ba. To je malý ostrůvek uprostřed této oblasti, na kterém je hotel pro ty, kteří nechtějí přespávat na lodi. Tamější cestování na lodi je ale přenádherné, kdo tu byl anebo aspoň viděl film Indočína, ví o čem mluvím.

My zůstali na lodi, kde proběhl malý večírek s Australany, a druhý den jsme pluli zpátky, zase jinou cestou. Halong Bay je o projížďkách a prohlížení okolí, je to nádherné.
Večer jsme se vrátili do Hanoje do "našeho hotýlku", kde nám kluci vietnamský drželi pokoj. Ještě jsme vyrazili na trh, který je jedním velkým divadlem, a kde se prodávají značky Channel a Louis Vuitton maximálně za 2 $. Ale to přece všichni známe, že...

V pondělí jsme se šli podívat do Ho Chi Minh muzea a mauzolea. David z toho byl nadšen, já už trochu míň. Pořád mi všechno, co tolik usilovně připomíná minulý režim, navozuje nelibé stavy a už vůbec si nechci tyhle vzpomínky vyvolávat prohlížením exponátů.

Ověšený báglama a v nové červené helmě
V úterý ráno jsme se naložili na Minsk, narazila jsem si zbrusu novou helmu (zakoupila jsem si červenou s kšiltem - je báječná!), a vyrazili z Hanoje ven, směrem na jih po dálnici A1. Osobně bych ji přirovnala k naší okresce. Než jsme se dostali z města, bylo to mírně pekelné, ale pak už to šlo. Všude byl najednou o poznání větší klid a začali jsme ve svém okolí vzbuzovat velký rozruch - jak později uvidíte na fotkách, na zdejších komunikacích je opravdu veselo. (Fotky nelze nikde stáhnout, Katy nám je dodá po příjezdu - pozn. redakce).
Lidi na nás pořád troubili, mávali a pokřikovali, hned potom, co zbystřili, že jsme cizinci. Díky báglama ověšené motorce se to dá identifikovat poměrně rychle. Dali jsem si oběd v místní jídelně a hned byly kolem nás desítky lidí. Nerozuměli ani "water", komunikace přesto nevázla a bylo veselo. V báglu jsem měla žvejkačky pro děti, které byly hrozně šťastné a bezprostředně milé.


První den jsme ujeli 220 km a zastavili u jednoho hotýlku, který spravuje rodina se šesti dětmi ve věku 12-26, který se o nás báječně starali.
Ráno jsem se vzbudila a měla na sobě asi 50 bodanců od komára. Měla jsem pocit, že se snad udrbu k smrti. A David neměl ani jeden!
Po velkém loučení a slibech, že pošlem fotky - což nevím, jestli se úplně podaří, jelikož adresu, kterou mi Kim napsala na obálku Lonely Planet, nebudu schopná dobře přepsat. Asi ji vystřihnu a nalepím na dopis... - jsme vyrazili...

Vodka Hanoi
Ve středu jsme jeli cca 120 km. Kolem poledne jsme tankovali a já mezitím šla koupit vodu. Seděla tam rodinka s dvěma dospívajícíma dcerama a lahví Vodka Hanoi. Hned mě zvali ke stolu, kde měli chobotnice a rybu. Za chvíli přišel David a už jsme hodovali. Vodka Hanoi, velmi jemná, cca 30% alkoholu, takže to není úplný zabiják. Na oplátku jsme vytáhli Jamesona, že to mají na potom. Za báječný oběd od nás nic nechtěli a loučili se "See you again" :-))). Naštěstí do cíle nám chybělo 8 km a David si dal jen dva malý panáky, takže v pohodě.

Cua Lo
A tak jsme dorazili do Cua Lo, což je už u moře. Rekreační místo, kam jezdí místní, a dle výstavby myslím, že za pár let to bude "vietnamský Phuket." Stále jsme neviděli žádného cizince, ale to nám vůbec nevadilo. Ubytovali jsme se v krásném hotýlku (tady moc guest housy nejsou, neb je to celé řízené vládou a soukromých hotýlků je tu pramálo) za $7.
Když mě viděli, jak jsem celá "zbitá" od komárů, tak mi hned přinesli tři prášky, mluvilo u toho asi 5 lidí. Tak jsem je spolkla (ty prášky)....
Výborná večeře na pláži - chobotnice a krevety - $6 - takový malý Ráj na Zemi.
... bodance pryč! Hurááá!!!


Cesta do Dong Hoi
Sedli jsme na motorku a vyrazili směrem na Vinh, což je čtvrté největší město Vietnamu. Cesta probíhala standardně. Občasné zastávky na vodu, neb ten den bylo opravdu extrémní vedro. Stále vzbuzujeme zájem místních a tudíž každá zastávka znamená spousty zajímavých setkání.
Pokračovali jsme dál za Vinh a uhnuli do vnitrozemí, do malé vesničky Kim Lien, místa, kde se narodil Ho Chi Minh. Odtud jsme jeli dále na jih, na město Dong Hoi. Cca 70 km před ním začíná silnice kopírovat moře obklopené zelenými horami a nekonečnými panenskými plážemi. Projížděli jsme průsmykama mezi horama s výhledem na moře, prostě nádhera, kdy se Vám totál vyčišťuje mozek.
Do Dong Hoi už jsme nedorazili, neb se začalo stmívat. Zůstali jsme cca 50 km před ní v malé vesničce hned u moře, kde jsme přespali v místním hotýlku. Ceny všeho pořád stejné.
Přišla milovaná koupel, kdy je třeba ze sebe dostat veškerý prach a pot. Vyrazili jsme za jídlem, cestou jsme koupili cigára, kdy na nás člověk spustil rusky (pět let pracoval v Moskvě). Našli jsme místo, které by se dalo nazvat restaurací.
To místo vlastnila rodinka paní Ha, které bylo asi tak 30 let a měla 5 dětí. Nikdo neuměl anglicky ani slovo, tudíž jsme, již klasicky, vešli do kuchyně a vybrali z ledničky, co bychom si dali. David dal školení, jak by si to představoval a za chvíli byly dobrůtky na stole. Dali nám malou lahev rýžového vína, nabídli jsme. Slečna, která odněkud přiběhla, 25 let, jméno jsem zapomněla, si dala s náma a evidentně nebyla zvyklá, takže za chvíli byla dost veselá. Začala mezi náma čilá komunikace - takový ženský pokec. Nevím, jak se nám to podařilo, ale co jsme si potřebovaly říct, to jsme si řekly.

Ráno jsme zůstali a vyrazili na pláž. Nekonečná pláž a nikde nikdo! Pak jsme šli zpátky "za našima," dostali k obědu opět co jsme si z ledničky vybrali a cca v 16 hodin jsme vyrazili do Dong Hoi.

Dong Hoi a mušle ve skořápce
Tam jsme přijeli těsně před setměním, tudíž v 18.30. Našli jsme si nádherný hotýlek s obrovitánským pokojem a prosklenou stěnou s výhledem na moře, které je jenom přes ulici.
Panu hoteliérovi jsme platili $8, a na otázku odkud jsme, hbitě odpověděl - Praha. Prý tam ale nikdy nebyl.
Doporučil nám, ať přejdeme jenom ulici, že tam jsou malý evening restaurace a že mají výborný seafood. Je třeba podotknout, že se po dlouhých dnech setkáváme s někým, kdo má aspoň minimální znalost angličtiny.
Podél moře samé malé plastové stolečky se židličkama a tam se na malých kamínkách vaří dobroty, co rybáři přivezou z moře. Dali jsme si chobotnice, které byly vynikající, ale pak nám paní Flower (tak zní její vietnamské jméno v angličtině) dala mušle - do skořápky dala trochu všemožného koření a cibulky, to dala na chvilku do provizorního grilu. Musím říct, že lepší mušle jsem zatím nejedla.
Paní mluvila velmi slušně anglicky - byla učitelkou - a sdělila nám, že za chvíli přijdou její žáci. A opravdu, za chvíli přijelo několik skútrů ověšených místníma teenagerama, a neb jsme byli stále jediní běloši široko daleko, tak se na nás vrhli. Všichni mluvili slušně anglicky a byli hrozně milí. Začali se představovat - Teacher, Snow, Bird, apod., tak se nám z toho vyvinul pěkný večírek. Seděli jsme tam tak až do úplného konce, neb nám prostě bylo moc fajn.

Brzy zase napíšu, čau Katy