Vietnamské pantofle na míru

Po večerech jsme obcházeli městečko a  na motorce jezdili do přilehlých míst. Objevili jsme nádhernou restauraci na řece, výborné jídlo všude!

Při večerních prochajdách jsme se nechali zlanařit i my a už mi švadlena šila manžestrovou bundu a David pro změnu zavalil prací ševce a zadal výrobu pantoflí pro celou rodinu.
Druhý den to v mém případě pokračovalo, a to tak, že jsem se cestou na pláž stavila u další švadleny a už se stříhalo na šatičky. Ono to je opravdu těžké odolat, když ten materiál a cena je nesrovnatelná s našima.

Druhý večer se nám podařilo se seznámit s místním gayem Milo a jeho přítelem. Opravdu veliká legrace. Zasekli jsme se s lahví bílého Dalatu na chodníku a bylo veselo. Milo, když o sobě mluví, tak se nazývá „Milo“ a celý rozhovor s ním opravdu je velmi veselý. Dozvídáme se, že i on je krejčí, a tak slibujeme, že se za ním druhý den zastavíme.

Tak jsme čtvrtý den s těžkým srdcem opouštěli místo, které nám přirostlo k srdci, a za ranního rozbřesku jsme sedli na milovaný Minsk a vyrazili od pobřeží dál do vnitrozemí Central Highlands.
Měli jsme před sebou cca 220 km do Kontum. Kolem 7.30 hod jsme zastavili na snídani u malé vesničky. Ač bylo brzké ráno, bylo už téměř 30°C a slunce pralo jak o život. Jeli jsme celý den a pořád nahoru a dolů. Začaly nás obklopovat vysoké zelené kopce.
Projížděli jsme malýma vesničkama, kde jsme působili rozruch a kde nás vítaly místní děti a mnohdy i dospělí. Známky po moderní civilizaci nepatrné. Občas v nějaké té chýši či malém domečku zahlédnete televizi, ale to je vše. Čas se zastavil. Děti běhají všude, některé pasou krávy. Ženy jsou většinou doma a věnují se domácím pracem, či pomáhají manželům na polích. Muže potkáváme cestou při práci na rýžových polích či pokud se někde staví poblíž silnice, tak pracují tam. Pracovní podmínky jsou opravdu nezáviděníhodné. Přes den vedra přes 40°C, vlhkost a oni zažehlují asfalt. Mnohdy vidíte pracovat i ženy.
Cesta probíhala v klidu. Moc rychle nám to nešlo, neb jsme pořád někam stoupali a následně klesali. Někdy je silnice teprve ve výstavbě, tak jsem slezla a David motorku přetahoval přes nesjízdné úseky. Místy všude prach, rozmočený jíl, takže si dovedete představit, jak jsme asi vypadali. Ještě že nepršelo.

Večer kolem 20 hod jsme dojeli do Kontum, našli jsme hotýlek a šli jsme se pokusit se odprašnit. Relativně to vyšlo. Doporučili nám jednu restauraci nedaleko. Jediný problém byla jazyková bariéra, opět jako dříve, nerozuměli ani slovo. Tak jsme si již klasicky odešli pro vodu a otevřít láhev vína. David v akváriu ukázal na rybu a vysvětlil, že ji chceme ogrilovat. Všechno klaplo, takže už jsme zase hodovali. Brzy jsme odpadli, neb jsme byli téměř dead a druhý den jsme potřebovali dorazit do Buon Me Thuot, což je cca 150 km a bylo nám jasné, že nás čeká stejný terén jako do Kontumu.

Ráno jsme vyrazili a opravdu tomu bylo tak. Opět nahoru, dolu, krásná krajina, milí lidé atd. Malá změna nastala kolem 16 hod, kdy najednou začalo být strašné dusno. Říkali jsme si, že monzun to rozhodně nebude, neb má přijít až za 14 dní. Ale byl!

Katy

Poslední pokračování seriálu vyjde zase v pondělí - již s fotkama!