Do Vietnamu teď nebo nikdy * FOTO*

FiftyFifty, společenský magazín.
Do Vietnamu teď nebo nikdy * FOTO* na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Do Vietnamu teď nebo nikdy * FOTO*

FiftyFifty
Share
 >  >  > 

Do Vietnamu teď nebo nikdy * FOTO*

Do Vietnamu teď nebo nikdy * FOTO*

seriál :: Na motorce po Vietnamu

Ráno se probouzíme v Buon Me Thuot a hned vyrážíme, neb máme před sebou cca 220 km a to téměř celou cestou horami, takže náš Minsk pravděpodobně ani tentokrát žádné rychlostní rekordy nezlomí...

Je cca 8.30 a slunce už pěkně pere, ale dá se dýchat úplně v pohodě, neb zde ve vyšších polohách není taková vlhkost. Cestou snídáme. Místní návštěvníci „restaurace“ nás ihned obklopují a dožadují se našich pasů a dalších dokladů a hned vytahují své „občanky“. Naše pasy je velmi zaujmou neb vietnamské vízum je též v jejich rodném jazyce. Paní majitelka mě gesty a úsměvem upozorňuje, že zanedlouho mi končí vízum, a tudíž musím jejich zemi opustit. Děkuji za připomenutí ...

Jedeme dál a už se těšíme na náš nejbližší cíl jezero Lake (ano, opravdu se jedná o lake Lake). Přijíždíme do vesnice, hledáme odbočku k jezeru. Otáčíme motorku, neb máme dojem, že jsme ji již přejeli a …. těsně za našim Minskem dva sloni…. Nejdřív jsem se strašně lekla, neb jsem je ještě nikdy neviděla takhle volně. Na slonech sedí dva „slonovodi“, kteří se na nás smějí a evidentně jsme pro ně jsou dva běloši na motorce obklopeni báglama stejná atrakce jako oni pro nás. Zajíždíme k jezeru. Je zde příjemná restaurace, kde si David dává oběd a já mezitím vypiji několik láhví vody, neb je už pořádné vedro.
Po poledni už opět jedeme podél nekonečných rýžových polí a před námi se zvedají kopce. Patník u cesty nám oznamuje, že do Dalatu je to ještě 180 km, tak to máme co dělat. Davidovi se ty mraky v dáli nezdají, a tak radši taháme pytle a balíme do nich bágly. Dobrej nápad! Zhruba za půl hodiny, již při prudkém stoupání, kdy toho má Minsk až až, začne něco, co se dá přirovnat k prudkému otočení kohoutku ve sprše. Nevidíme před sebe, jsme úplně skrz a jen doufáme, že nám náš stroj nechcípne, neb to by byl asi konec….

A takto nějak probíhá zbytek naší cesty. Zmokli jsme třikrát, třikrát jsme uschnuli. Jsme úplně špinaví, ale dobrá nálada nás neopouští a Minsk stále šlape jako hodinky. Do Dalatu přijíždíme už za tmy po 8. hodině. Projíždíme městem, které je „turistickým centrem“ pro Vietnamce. Nádherné město s prvky francouzské architektury, včetně katedrály. Je položeno v nadmořské výšce 1.500 metrů nad mořem.
Naším jediným přáním je najít co nejrychleji nějaký hotýlek, dát si sprchu a jít se někam najíst. Máme toho docela dost. Hotýlek je tu jeden vedle druhého, a tak je začnu ihned obíhat. Když už jsem vyšla asi ze sedmého s tím, že mají plno, tak tomu přestáváme rozumět. Co se děje? Po další době, kdy už to snad ani nevypadá, že se někde vyspíme, narážíme na „hoteliéra“, který pokoj pro nás má, ale jenom na jednu noc. Hurá, další budeme řešit zítra. Vysvětluje nám, že je státní svátek, 31. výročí konce vietnamsko-americké války, a tak všichni vyrazili na prodloužený víkend. V Dalatu zůstáváme 2 noci. Druhou trávíme v „pokoji“ na půdě hotýlku s dírama ve střeše, zdech a vlastně všude. Ale jsme vlastně rádi, neb je opravdu všude plno.
Dny trávíme nekonečnýma prochajdama po městě, které je opravdu moc hezké. Uprostřed města jezero, kde v neděli všichni tráví odpoledne ve skupinách a s láhví vodky. Nádherné nádraží v koloniálním stylu, které je chráněno jako státní památka. Nespočetně krásných vil z dob francouzů a opět rádoby Eiffelovka…. Večer trávíme na hlavním náměstí, kde je plno malinkatých restaurací, resp. uskupení stolečků, kde se dělají báječné mušle, i když na mušle paní Flower, co jsme měli v Dong Hoi asi opravdu nikdo nemá. V úterý ráno vstáváme v pět, neb máme před sebou posledních 300 km do Saigonu.

Sjíždíme z hor a pádíme do největšího města Vietnamu. Minsk už toho všeho má dost a začíná zlobit. Neustále „chcípá“ a nechce naskočit, ale nakonec to vždycky dobře dopadne. Je půl čtvrté odpoledne a nám chybí 20 km, abychom se dostali na dálnici 1 a pak už je to jenom 60 km. Máme radost, jak nám to všechno pěkně časově vychází a stihneme dojet za světla. Tak ne! V okamžiku, kdy se dostáváme na dálnici, nastává takové peklíčko na Zemi. Neuvěřitelný hluk a asi milion motorek, aut a náklaďáků se snaží dostat do Saigonu za každou cenu a hned. Total chaos. Posledních 60 km nám trvá 4,5 hodiny. Mám pocit, že už tam v životě nedojedem! Chvílema jedeme po prašných krajnicích silnice mezi stánky s rýži, chvílema v protisměru, neb nás tam dav zatlačil apod. V 9 večer vjíždíme do Ho Chi Minhova města. Obrovská moderní metropole s oficiálním počtem obyvatel 8 milionů.
Víme, kam chceme jet, ale netušíme, jak se tam dostat. Slézám z motorky a ptám se pána, co stojí se svou manželkou a dvěma dcerami u krajnice. Hurá!!!! Pán mluví anglicky a hned nám ukazuje v mapě kudy jet a vysvětluje, kde a kdy odbočit. Jedem dál. Na druhém kruháku jsme ztraceni. Ale asi za to peklíčko na té silnici se nad námi všichni slitovali a vedle nás zastaví motorka s celou zmiňovanou rodinkou a pán se nabízí, ať jedeme za ním, že nás doveze. Hurá!

Cesta přes město trvá téměř hodinku a já si vůbec nechci představit, kolik by nám to trvalo bez něj. Dorážíme do District 1 Pham Ngu Lao area. Tak jsme dojeli. Úplně hotoví slézáme z Minsku a hned si objednáváme panáka, abychom to všechno spláchli. Tak to máme za sebou. Z Hanoje jsme ujeli přes 2.500 km (David ještě na severu o dalších 1.400 km více), mám velkou radost, že jsme to přežili bez jakýchkoliv větších problémů, ale vím, že se mi bude po Minsku stýskat. Zůstáváme na tři noci.
Čas trávíme ve městě, městě mnoho kontrastů. Na jedné straně moderním velkoměstě se všemi „vymoženostmi moderní civilizace“, na druhé chudinské čtvrti na okrajích města. Navštívíme War Remnats Muzeum (muzeum americko-vietnamské války). Myslím, že mě žádné muzeum tak citlivě nezasáhlo jako toto…. Jak se toto může stát na konci 20. století??? Poslední den ve Vietnamu. David jede vrátit motorku a mně je smutno. Je to všechno paradox. Já, zapřísáhlá anti-motorkářka a je mi líto, že už nepojedu na Minsku? Další den dopoledne odlétáme do Bangkoku, kde budeme ještě dva dny a pak zpět do reality!

Co na závěr? Že jsem moc ráda, že jsem se nechala od Davida strhnout pro ten šílený nápad dát si Vietnam na motorce. Že je to nádherná země s panenskou přírodou, milými lidmi a velkou různorodou historií. Že je to místo, kam by člověk měl jet teď, dokud tam nenastane turistický boom.
DAVIDE, DÍKY ! …a seš ten nejbáječnější chlápek na světě!:-)))

:: Fotogalerie ::
foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam foto: Vietnam

další články seriálu Na motorce po Vietnamu



© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.