S Hankou Benešovou se známe od malička. Už na pískovišti jsme po sobě házely lopatičkou. Později se mi na prázdninách v Bulharsku smála, když mě v moři požahala jedovatá medúza. Tuhle historku vytahovala často ještě na gymnáziu, v době, kdy jsme se nedokázaly shodnout snad vůbec na ničem. Zřejmě za to tehdy mohla naprostá rozdílnost povah i temperamentu. Ale znáte to, lidé se na základě nejrůznějších zkušeností mění a vyvíjejí… Poměrně nedávno jsme k sobě našly cestu a dřívější rozpory jsou, zdá se, nadobro zapomenuty.
Hanka už na gymnáziu toužila po studiu speciální pedagogiky a vždycky se vyznačovala neutuchajícím zájmem o zajímavé praxe v netradičním, řekněme rozporuplně chápaném prostředí. Po maturitě absolvovala Vyšší odbornou školu sociálně právní – obor sociální práce. V současnosti studuje na Karlově univerzitě sociální pedagogiku, a to konkrétně na Husitsko-teologické fakultě. Tajuplný svět autistů nám přiblížila dne 12. listopadu 2007 v následujícím rozhovoru:
Co Tě přivedlo k zájmu o speciální pedagogiku?
Po dětských snech být princeznou, prezidentkou a učitelkou mi přišla speciální pedagogika být dokonalou dospěláckou profesí, která sice dává lidem psychicky na frak, ale má tolik tváří a je tak strašně pestrá. Jsem člověk, který neumí být na jednom místě a tahle profese se mi zdála být ideální. K tomu ta představa, že všem můžu pomoci… Realita ale nastala až po gymnáziu, kdy mě nevzali na vysokou školu do Prahy. Věděla jsem, že je vše nenávratně pryč a začala jsem studovat Vyšší odbornou školu. A právě tam jsem měla možnost ušít si praxe na míru mému zájmu. A tak jsem se dostala k lidem s mentálním postižením, s tělesným handicapem, k autistům, k lidem bez domova, ale i třeba k dětem z romských rodin a podobně.
Vím, že máš za sebou spoustu zajímavé praxe. Která pro Tebe osobně byla nejklíčovější?
Každá praxe byla něčím zvláštní a zajímavá. První praxe u lidí s mentálním postižením byla asi pro mě samotnou nejsilnějším zážitkem. Nedokázala jsem si představit, co to obnáší a zpočátku jsem měla chuť všechno vzdát, ale postupem času se člověk tuží a překonává sám sebe.
Máš tu zkušenost, že lidé alespoň částečně vědí, co se skrývá pod pojmem autismus?
Hodně lidí dle mých postřehů zaměňuje autismus za mentální postižení. Autismus je v podstatě vrozená porucha mentálního vývoje dítěte, která je ovlivněna i geneticky. Projevuje se u každého velmi individuálně, často je spojena s epilepsií, mentální retardací, ale může být spojena i s řadou dalších onemocnění.
Myslím si, že nyní se hovoří celkem hodně o lidech na vozíku a dalších handicapech, ale stále mám pocit, že autisté a lidé s mentálním postižením jsou často symbolem strachu. Lidé nevědí, jak s těmito lidmi komunikovat, když je vidí někde na ulici. A dokonce si troufám říci, že je považují za blázny a už vůbec nepřemýšlí nad tím, že to jsou lidé s autismem.
A jak tedy s takovými lidmi komunikovat?
Lidé s autismem mají svůj specifický svět, jejich komunikační vyjadřování je také velmi specifické a proto je při práci s nimi důležitá hlavně trpělivost a terapie formou hry, hudby, kreslení. Běžný člověk se setká s autistou na ulici, tam se mu může vyhnout, ale pokud chce někdy přímo pracovat s těmito lidmi, pak je důležité poslouchat pokynů speciálního pedagoga, protože jak jsem se již zmínila, každý autista je velmi osobitý.
Jaké bylo Tvé první setkání s těmito lidmi?
Moje první setkání bylo v denním stacionáři pro lidi s mentálním postižením. Setkala jsem se s paní, co by mi mohla dělat babičku a byla autistka. Mnoho toho nenamluvila, říkala dvě, tři slova, byla hrozně roztěkaná, chodila sem a tam, bála se lidského dotyku. Dodnes si pamatuji, když seděla vedle mě a já chtěla, aby mi něco nakreslila a ona nakreslila na papír samá kolečka. Pak jsem měla jako osobní asistentka na starost chlapečka, který špatně chodil, pořád opakoval to samé, moc toho ve škole neuměl, ale každou reklamu v televizi znal nazpaměť perfektně. Uvědomila jsem si, jak je každý autista rozdílný ve všech směrech.
Mohou se tito lidé plně zařadit do běžného života?
I toto je velmi individuální, některé děti chodí do běžných tříd a jsou schopné se učit jen například za pomoci individuálního studijního plánu či osobního asistenta. Autisté mohou i pracovat – v chráněných dílnách, či mohou vykonávat běžnou práci dle individuálních možností. Pokud nemají jiný handicap, například tělesný, mohou běžně s pomocí druhého člověka žít, někteří jsou dokonce nadprůměrně inteligentní, ale vždy vynikají v určité oblasti. Problémem u autistů je sociální interakce a navazování vztahů, ale i to se opět netýká všech. Lidé s autismem jsou často považovány za podivíny, kteří nevnímají okolí, ale myslím si, že je velmi důležité více informovat širokou veřejnost, poukázat na to, že to jsou lidé s duší stejně jako my ostatní.
