Svět mentálně handicapovaných lidí

FiftyFifty, společenský magazín.
Svět mentálně handicapovaných lidí na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Svět mentálně handicapovaných lidí

FiftyFifty
Share

Svět mentálně handicapovaných lidí

seriál :: Žijí mezi námi

„Trávila jsem s nimi každý týden - po dobu půl roku - hezké odpoledne. Dozvěděla jsem se přitom spoustu věcí. Jednoho klienta trápila nešťastná láska, druhého již v pokročilém věku žlučník, třetího zase nemocný pejsek. Na všechny tyto lidi velmi ráda vzpomínám,“ prozrazuje Hanka Benešová své zkušenosti ze světa mentálně handicapovaných lidí…


V minulém rozhovoru jsme se v krátkosti podívali do tajuplného světa autistů a nyní nás čeká neméně významné téma…

Dnes bych ráda čtenářům více přiblížila život lidí s mentálním postižením. Jelikož jsem vykonávala svoji první praxi v denním stacionáři a na chráněných bytech pro dospělé s mentálním postižením, zaměřila bych se konkrétně na zkušenosti, které jsem v jejím průběhu získala. Domnívám se, že veřejnost snad o tomto postižení ví více než o autismu. Proto bych kladla důraz spíše na to, co mě v oblasti mentálně handicapovaných trápilo a co mi naopak přineslo radost.


Proč zrovna Tvoje první praxe mířila do této – psychicky jistě značně náročné - oblasti?

Velmi mě zarazilo, když nám pustili na vyšší odborné škole video, kde nám bylo představeno jedno zařízení pro lidi s mentálním postižením, a to konkrétně ústav sociální péče. Všichni jsme seděli ustrnuti po celu dobu nahrávky a sledovali jsme, jak je s těmito lidmi zacházeno. Otřesná péče, nepříjemný personál a při sebemenším problému okamžitá izolace do samostatného pokoje. Celý den jsem si potom říkala, jak je jen tohle možné?! Vždyť jsme v 21. století! A to byl podnět proto, abych navštívila některý z ústavů sociální péče.


A výsledek?

Nedočkala jsem se žádného hororového scénáře, ale i tak velmi odvážně říkám, že není zařízení jako zařízení. Vše je velmi individuální a závisí na spoustě faktorů. Na základě toho jsem si vybrala klidnější místo, a to denní stacionář a následně chráněné bydlení.



Mluvíš o různých přístupech. Jakým historickým vývojem prošla péče o handicapované klienty?

Péče o lidi s mentálním postižením nemá příliš dobrou pověst. Již v dávných dobách se hovořilo o segregaci těchto lidí, tedy o vyloučení ze společnosti. Poté převzaly péči o mentálně postižené - hlavně s přibývajícím vlivem křesťanství - nemocniční zařízení při klášterech. U nás byly za komunismu v řadě médiích propírány ústavy sociální péče. Lidé tam žili v naprosté izolaci od ostatních. Především díky těmto přístupům vznikl, dle mého názoru, negativní přístup k postiženým lidem ze strany širší společnosti. A teď nějakou veselejší otázku, ne?


Dobře, tak jak je to v takových případech s výchovou a vzděláváním?

Výchova a vzdělávání lidí s mentálním postižením závisí hlavně na druhu postižení. V každém vzdělávacím zařízení by měl být sestaven individuální plán. Tam by měly být určeny základní cíle, kterých je klient schopen dosáhnout. Děti mohou být vzdělávány ve zvláštních či pomocných školách. Velmi důležitou práci zde vykonávají osobní asistenti. Měla jsem možnost prostřednictvím praxe absolvovat půlroční kurs angličtiny jako asistentka osmnáctileté slečny. Kursy byly vedeny velmi zvolna, s různými zábavnými metodami a pomůckami. Sama jsem se velmi bavila, když jsme zpívali jednoduché anglické písničky nebo se učili pojmenovat jídlo v angličtině. Šli jsme do restaurace, objednali si a každý musel říci, co za suroviny má na talíři nebo zůstal o hladu.


Prozradíš nám ještě nějaké další zážitky a zkušenosti z Tvé praxe?

Práce v denním stacionáři byla pro mě velmi tvůrčí a příjemná. S klienty jsme tvořili různými technikami výrobky, které se poté prodávaly. Kontakt s nimi byl pro mě velkou radostí a myslím, že i oni byli velmi rádi, že se jim věnuje více lidí. Trávila jsem s nimi každý týden - po dobu půl roku - hezké odpoledne. Dozvěděla jsem se při tom spoustu věcí. Jednoho klienta trápila nešťastná láska, druhého již v pokročilém věku žlučník, třetího zase nemocný pejsek. Na všechny tyto lidi velmi ráda vzpomínám.


Jak fungují chráněné byty, které jsi také měla možnost poznat?

Na chráněných bytech jsem s klienty trávila většinou večery. V podstatě tam lidé žijí jako jedna velká rodina, a když se navzájem nechtějí vidět, zalezou si do svého pokoje a mohou být sami. S klienty jsem chodila nakupovat, vařili jsme, uklízeli nebo jsem jim pomáhala při koupání či oblékání. Velmi příjemně jsem s nimi strávila i několik víkendů. Jednou jsme byli v zoologické zahradě, jindy jsme se jen tak procházeli předvánoční Prahou.


Byl mezi Tvými klienty někdo tak výjimečný, že na něj jen tak nezapomeneš?

Jak jsem již říkala, práce s těmito lidmi byla pro mě opravdu velmi radostná. Proto vzpomínám na každého z nich a ráda se k nim často vracím. Nikdy ale nezapomenu na úsměvný příběh jedné paní, která měla k lehkému mentálnímu postižení ještě cukrovku, a tak nemohla jíst příliš často sladké dobroty. Když jsem nastoupila na praxi, nevěděla jsem ještě moc, jak to tam chodí, a tak když jsme přišli z oběda koukám, že nikde nemáme jednu naší klientku. Hledali jsme ji všude, nemohli ji najít, až nám ji přivedla paní prodavačka z vedlejší cukrárny. Ještě několikrát se nám potom během mé praxe stalo, že se nám klientka zatoulala. Ale vždycky jsme ji spolehlivě našli ve vedlejší cukrárně nad rakvičkou se šlehačkou. Takže všichni chtějí žít sladký život.


Děkuju Ti za povídání a těším se, že nám příště poodhalíš radosti a strasti těch, kteří trpí tělesným postižením.


Rozhovor ze dne 1.12.2007



další články seriálu Žijí mezi námi



© 2005 – 2021 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.