Olympic posté, ale trochu jinak

FiftyFifty, společenský magazín.
Olympic posté, ale trochu jinak na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Olympic posté, ale trochu jinak

FiftyFifty
Share
 >  > 

Olympic posté, ale trochu jinak

Olympic posté, ale trochu jinak

Nahrávky skupiny Olympic jsou skutečně notoricky známé a někdy, přiznejme si to, až otravné. O to příjemnější překvapení přináší zlatá edice kapely, která předkládá posluchači remasteringem vylepšený zvuk, o který se postaral asi nejvyhlášenější muž svého oboru u nás Oldřich Slezák, a také kompletní bonusový materiál, který se ke každému albu váže v dobových souvislostech, podle muzikantského obsazení skupiny.

Třetí deska Olympicu „Jedeme jedeme“ má navíc dost ojedinělé postavení v historii české rockové hudby a je dodnes jaksi nedoceněná.

Vznikala v průběhu léta a podzimu 1970, v začátcích nastupující normalizace, a je poznamenána odchodem basisty a textaře Pavla Chrastiny, jehož hravý, místy až happeningově recesistický, styl psaní výrazně poznamenal první období kapely.

Vynikající obal i fotografie jasně definují končící éru šedesátých let a hippies (vždyť skladba „Báječné místo“ z druhé desky „Pták Rosomák“ byla považována za jakousi hymnu československých hipíků). Mnozí zarytí fanouškové skupiny ale považují třetí album za první krok k bezpohlavnímu popu. Pokud však soudný posluchač, alespoň trochu znalý dění na světové rockové scéně přelomu šedesátých a sedmdesátých let, bedlivě nastraží uši, musí potvrdit, že právě tato deska byla v mezinárodním kontextu nesmírně současná, dnes bychom řekli in. Odráží se na ní vše, čím tehdejší rocková scéna žila – sbližováním rocku s jinými hudebními žánry, zejména popem a jazzem.

Zcela zřetelně zde vystopujeme vliv amerických Blood Sweet And Tears, Chicaga, britských Jethro Tull, nebo jemné náznaky country (skladba „Když jsem bejval tramp“). Velmi funkčně zde zní spojení kapely s orchestrem Vladimíra Popelky a aranžérskou dovedností Otakara Petřiny. Texty Zdeňka Rytíře a Eduarda Krečmara posunuly skupinu do převážně vážnější, místy až lehce filozofické polohy. Obrovským přínosem bylo i hostování saxofonisty a flétnisty Jiřího Stivína, kterého doplňovala místy až podivuhodně „najazzlá“ kytara Petra Jandy (zvláště ve skladbách „Brouk“ a „Bláznivej Kiki“). Ke svému vrcholu se těsně před odchodem ze skupiny vypjal i bubeník Jan Antonín Pacák, jehož občas swingový styl výborně korespondoval s koncepcí alba. Jediným mínusem se tak jeví přítomnost nového basisty Jana Hausera, který se technicky ani zvukově příliš nehodil do nového „soundu“ kapely. Jinak je však kvalita nahrávky na tehdejší poměry velmi dobrá, zvláště v porovnání s alby „Želva“ či „Pták Rosomák“.

Za nejlepší skladby s odstupem let považuji „Mr. Den a lady Noc“ s jednoduše poetickým textem a závěrečnou kytarovou gradací, „Brouka“ s nápaditým kytarovým sólem a zcela nepokrytě „Andersonovským“ sólem flétnovým. Balada „Danny“ zase zaujme výtečně vystavěným saxofonovým sólem, nápaditě členitými bubny a „beatlesovským“ vokálem v závěru. Opravdovými bonbónky pak jsou jazzem ovlivněná píseň „Bláznivej Kiki“ s ševelícími hammondkami a vynikající Jandovou kytarou, či nostalgicky laděná „Bon soir mademoiselle Paris“ (vzpomínka na úspěšnou, leč násilně ukončenou francouzskou éru skupiny). Nijak výrazná skladba „Strážce majáku“ zase pohladí flétnovou mezihrou. Závěrečný, řízně rockpopový, a tak trochu beznadějný „Tobogán“ rafinovaně naznačuje v textu o „lásce“ další osud nejen Olympicu, ale i ostatních rockových skupin, které byly zahnány do kouta kompromisů a tvůrčího zahnívání.

Album „Jedeme jedeme“ zní velice kompaktně a vyrovnaně, což je velmi překvapivé zvláště v porovnání s bonusovým materiálem, který je rozdílné umělecké kvality, přestože vznikal v téměř stejném časovém období.

Velký dík patří editoru Karlu Denišovi (vzpomene si ještě někdo na jeho produkční práci s Oceánem či Romanem Doležalem?). Zdá se, že se podařilo zacelit díru po archiváři Karlu Knechtlovi a že bezedný supraphonský archiv bude zase, alespoň občas, někdo smysluplně opečovávat. V záplavě bezpohlavních „shitů“ popových hvězd sedmdesátých a osmdesátých let je to skoro zázrak. Nicméně vydat sebelépe zpracované, dobré album Olympiku, patrně zase tak velkou odvahou nezavání. I tak však děkuji.

Název: Jedeme jedeme
Skupina: Olympic
Vydavatelství: Supraphon
Čas: 75:35





© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.