Ohlédnutí za Josefem Vinklářem

FiftyFifty, společenský magazín.
Ohlédnutí za Josefem Vinklářem na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Ohlédnutí za Josefem Vinklářem

FiftyFifty
Share

Ohlédnutí za Josefem Vinklářem

V úterý dne 18. září 2007 odešla jedna z velkých českých hereckých osobností. Pan Josef Vinklář se zapsal do srdcí diváků řadou nezapomenutelných rolí. Jako umělec razil teorii, že herci jsou v podstatě smutní klauni, a jako člověk zase tvrdil, že život musí jít dál…


„Člověk má být odněkud. Myslím na ta slova celý svůj život a jsem rád, že odněkud jsem, že někam patřím, že se mám kam vracet. Pokud toto vědomí máte, pak vydržíte zlo i protivenství. Má-li jeden kam hlavu složit, uchýlit se do náruče laskavého porozumění, má-li prostě svůj azyl, kde je všechno důvěrně známé a chápavé, milující a oddané, pak má v životě vyhráno. Někomu se to může zdát málo, ale lety pochopí, že ty nejvýznamnější, nejkrásnější a nejhodnotnější věci života spočívají v prostotě a jednoduchosti.“ Touto myšlenkou otevírá pan Josef Vinklář svou vzpomínkovou knížku s názvem „Pokus o kus pravdy…“ A já osobně se domnívám, že právě tato idea v sobě nese pořádný kus pravdy a mnohaleté lidské zkušenosti…

Josef Vinklář pocházel ze skromných poměrů. Narodil se dne 14. listopadu 1930 ve vesničce Podůlší v malebné oblasti Jičínska. V dětství se divadlem naprosto nezabýval – naopak ho lákala příroda. Mnohé se změnilo poté, co se rodina přestěhovala do hlavního města. Český ráj přesto nikdy nepřestal milovat a vždy se do něj rád znovu a znovu vracel.

„Na Smíchově jsem také začal chodit do školy. Upřímně musím doznat, že jsem nebyl vynikajícím studentem, žádným nadaným študiosem, byl jsem průměrný žák. Měl jsem rád češtinu a tělocvik,“ uvedl ve své knize vzpomínek.

V Praze začal Josef navštěvovat Dismanův rozhlasový dětský soubor, který ho postupně vedl k pečlivé recitaci a zpěvu. Roku 1945 nastoupil do Divadla satiry, záhy začal působit v Divadle V+W a později také ve Východočeském divadle v Pardubicích a následně i v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde se objevil v celé řadě významných světových titulů – například ztvárnil Romea či titulní postavu Tartuffa.

„Divadlo je a bude kolektivní záležitost, protože jeden na druhém je závislý. Sám nedokáže v divadle nikdo nic; jsme provázáni závislostmi a je tomu tak všude, jak v oblastním, tak i v Národním divadle. Totální závislost jednoho herce na druhém je nekonečná,“ konstatoval.

Od roku 1983 spojil své umění se scénou pražského Národního divadla. Slavný zde byl v jeho podání titulní hrdina Král Lear, Vocilka („Strakonický dudák“), Starosta („Rok na vsi“), Nenažraný („Ženitba“), Tichon („Běsi“), Vodník Ivan („Lucerna“) či Petr Dubský („Naši furianti“)...

Za Národní divadlo v Praze poskytla našemu magazínu exkluzivní výpověď redaktorka Mgr. Dana Flídrová:

„Když jsem dnes ráno zjistila na titulku jedněch novin, že pan Vinklář zemřel, doufala jsem, že je to zase jen nejapný bulvární trik se záměnou herce a jeho role. Teprve v okamžiku dalším mi došlo, že to možné je. I když jsme s tím asi v divadle už hodně přestali počítat. Bojoval s nemocí, vrátil se, začal zkoušet...
Když odejde někdo v rodině, je to nenahraditelná tragédie a už se nikdy nenajde "náhrada". Vše funguje dál, ale mezera zůstává. Navěky zůstane. V normální práci tomu tak není - kolegové zasmutní, ale každý se dá nahradit. Odchod někoho z hereckých Mistrů připomíná odchod z rodiny. Vše bude fungovat dál, ale nikdo nikdy nezahraje roli pana Vinkláře jako on. Neříkám nic nového. Ale v tom je ona herecká absolutní nenahraditelnost.
S panem Vinklářem jsem měla tu čest se osobně několikrát sejít při rozhovoru pro časopis či noviny, pak jsem ho vídala na chodbách divadla, pozorovala při zkouškách. Znám dvě jeho tváře. Veselou, usměvavou - takovou, kterou propůjčil už kdysi např. svému Kuchtíkovi v Princezně se zlatou hvězdou na čele. Takový byl i seriálu Byl jednou jeden dům a v dalších rolích. Tvář druhá byla vždy trochu zachmuřená, ponořená do sebe. Tak hrál v posledních letech i své role v Národním divadle. Jeho Krapp z Poslední pásky šel do morku kostí. Měla jsem moc ráda jeho nenápadnou roli Starosty v Roku na vsi. Bručoun, který nakonec vezme obecního sirotka kolem ramen a neuměle s ním začne zpívat písničku.
Citlivost jeho postav se snoubila s malostí, bázní, vitalitou, bodrostí i dobromyslností. Takový asi byl i ve skutečnosti. Bylo těžké se k jeho duši dostat blíž, otevřel ji málokomu. Bylo v ní asi hodně zkušeností, hodně bolestí, ale nepochybuji, že i hodně odvahy, zodpovědnosti a lásky. Byli, jsou a budou jiní herci, ale mezera nejen v této generaci zůstane nezaplněná.
Pane Vinkláři, za sebe jako Váš divák, Vám děkuji - jako herci i jako člověku s odvahou bojovat a jen tak to nevzdat. Dana Flídrová“

Divadelní kreace pana Vinkláře se těšily velikému zájmu publika, přesto si získal širokou veřejnost především účinkováním v několika slavných seriálech. Já osobně mám jeho projev nejvýrazněji spojen s „Panoptikem města pražského“, pro jiné bude pravděpodobně zásadnější jeho legendární účinkování v oblíbené „Nemocnici na kraji města“, v níž exceloval coby doktor Cvach. Jeho poslední dokončenou rolí už navždy zůstane Saša Machonin ze seriálu České televize nazvaného „Hraběnky“.

Během své umělecké kariéry četně spolupracoval také s rozhlasem. V roce 2000 obdržel prestižní Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu a zároveň vydal knihu vzpomínek „Pokus o kus pravdy“.

„Stáří nemá moc výhod. Já nesdílím názor, že je to něco nádherného,“ prohlásil slavný herec, který zemřel v požehnaném věku 76 let. Odešel nejen umělec, ale také otec – s Janou Dítětovou měl pan Vinklář syna Jakuba a s Ivankou Devátou pak syna Adama.

"Celý život mám strach z bezmocnosti, nemoc je jediná věc, která by mi bránila hrát divadlo. Rozum mi v tom nepomáhá, nepatřím k těm statečným, kteří se nebojí smrti. Byl jsem několikrát přítomen zrození, svých dětí například. Smrt je neznámá… Nerozumím jí. Mám strach z toho, čemu nerozumím," uvedl.

S panem Josefem Vinklářem odešel ze scény další nezapomenutelný „smutný Klaun“ a autor následujícího výroku: „Máte štígro jako barák, když máte takové kluky (pozn.: věrné přátele) po ruce, i když musíte pro štěstí také sami něco udělat; vážit si druhých, nebýt zahleděni a zamilováni sami do sebe a svých „obrovských“ problémů. Problém je totiž sám život. Málokdo, a kdoví jestli vůbec někdy nad ním vyzrál.“


Citace: Vinklář, J.: Pokus o kus pravdy, Nakladatelství XYZ, Praha 2004, druhé, rozšířené a upravené vydání


:: Fotogalerie ::
foto: J. Vinklář foto: Josef Vinklář foto: Vinklář




© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.