Malý velký muž

Je tu všechno, co od Prince můžeme čekat.
Něco funku, něco sladkobolného popu, pár vynikajících rockových kytarových sól, špetka soulu a pár dobrých známých (opět Maceo Parker – saxofon).

Je úžasné, že od Prince vezmeme i balancování na hraně kýče. Je to patrně tím geniálním muzicírováním. Vždyť na co Mistr sáhne, to mu hraje.
Prince není jen vynikající kytarista, ale i báječný bubeník, zpěvák a pianista.

Po letech nadprodukce tu máme opravdu vyvážené album. Kromě skladby „Fury“ tady snad není žádný prvoplánový hit. Zaujme i funková „Get On The Boat“ a nechybí ani dávka latiny nebo blues (Safisfield). Prince má tak trochu něco společného s Frankem Zappou či dokonce s jazzovým králem Milesem Davisem. Ten ostatně prohlásil, že pokud by si chtěl zahrát s někým od „popu“, pak by to byl právě Prince. Bohužel k nějaké větší spolupráci nikdy nedošlo. Dochovaná je snad jen jedna společná studiová nahrávka a něco málo jamů. No což, musíme se spokojit jen s Princovou muzikou a to také není tak nezajímavé.

Třeba by tak dnes tvořil i Jimmi Hendrix, ke kterému se Prince tak rád a často přirovnává. Že je to přílišné velikášství? Když tak poslouchám ty nejlepší desky letos osmačtyřicetiletého umělce, tak si myslím, že ani ne.