Lhář od pohledu

Věcný obsah rozhovoru skutečně vnímáme jen cca ze sedmi procent. Tempo řeči a tón hlasu je na tom o dost lépe, tvoří kolem pětatřiceti procent sdělení. Ostatní procenta našeho vnímání patří mimice, gestům, vzdálenosti mezi mluvícími lidmi či rozložení těla v prostoru. Základ mimiky a gest je stejný bez ohledu na národnost. Všichni mluvíme shodným jazykem těla. Rozdíly přesto existují, jsou to jakési dialekty či nářečí. Nemusíme chodit daleko, jako příklad stačí vyjádření souhlasu. V naší kultuře na souhlas hlavou kýveme, když nesouhlasíme, vrtíme. Ale např. Řekové a Bulhaři to mají naopak.

Když se naučíme vnímat a chápat alespoň základní "slovíčka" z řeči těla, můžeme například rozpoznat, zda nám dotyčný sděluje skutečnost, nebo máme před sebou dokonalého Andersena. Pak lze brát některá podezřelá vyjádření protistrany tak trošku s rezervou.
Lhaní z mimiky je možné odpozorovat proto, že výrazy zvláště některých emocí bývají automatické a bezděké.
Když lže dítě, zpravidla má tendenci zakrývat si rukou ústa. Potlačované vnitřní zábrany mu jakoby brání zastavit činnost úst. Tento podvědomý pohyb ruky zůstává v každém do dospělosti, avšak v té době již člověka omezuje, a tak se snaží jej buď nedokončit, nebo jej nasměruje jinam - třeba se poškrábe na nose.. Snaží se omezit i jiná gesta, avšak tělo nelže ani potom. Příznakem lhaní může být zrychlená činnost organismu. Stoupající tlak, rychlejší tep, nervozita.. Tyto znaky odhaluje zpravidla detektor lži, avšak někdy je lze pozorovat pouhým okem - například podle červenání, zrychleného dechu, napětí, lesku v očích, bezúčelných pohybů. Další indicií může být to, že lhář vše zbytečně důkladně vysvětluje a uvádí mnoho nesmyslných podrobností, ač se nikdo neptá. Kdo lže, sám často na nevěrohodnost upozorňuje proto, aby předešel tomu, že na ni upozorní někdo jiný. "Zdá se to asi neuvěřitelné, ale..", "Možná mi nevěříte, přesto.."
Za lidového vypravěče lze na druhou stranu mnohdy považovat též toho, kdo svoji řeč prokládá ujištěními typu "čestné slovo", "já bych vám přece nelhal", "přísahám, je to tak", "opravdu to tak bylo".. apod.

Některé z uvedených znaků můžete pozorovat i u někoho, kdo mluví pravdu, avšak když se jich u dotyčného objeví více najednou, pak raději jeho "zaručenému" tvrzení příliš nevěřte.

Psycholog Aldert Vrij, který se řadu let zabývá lhaním, zejména možnostmi jak nachytat lháře, stanovil několik pravidel, která by mohla mírně zlepšit naše šance tváří v tvář lhářům.
Nemáme se přeceňovat. Naše sebevědomí a namyšlenost, že poznáme toho, kdo nám lže, sníží naši schopnost postřehnout detaily a soustředit se.
Můžeme být úspěšnější, když dostaneme druhou osobu pod časový tlak. Vrij je přesvědčen, že vymyslet hodnověrnou vylhanou historku dá práci a že vůbec není snadné lhát rychle a bez rozmýšlení. Zkušený lhář se o to přesto bude snažit, což bude mít za následek to, že se bude "celým tělem" snažit působit normálně. Vymyslet věrohodnou lež stojí energii, a tak se většinou lhář přestane hýbat, snaží se vypadat nezúčastněně a klidně, a hovor s ním začne působit strnule nebo až ležérně. Pokles gestikulace a přirozených pohybů těla je, podle Vrije, rozhodně spolehlivější neverbální indikátor než například dlaň zakrývající ústa.
Taktéž můžeme být úspěšnější, když protistranu přesvědčíme, že jde o hodně. Čím vyšší jsou sázka, riziko, nebezpečí a čím vyšší je motivace lháře, aby byl úspěšný, tím vyšší je také šance, že si na jeho chování něčeho všimneme.

Někteří odborníci činí rozdíl mezi celkově "naivním" neverbálním projevem, známým například u zdravotních sester - při sdělování tzv. milosrdné lži - a mezi "otrlým" neverbálním projevem zkušených podvodníků.

znaky "naivního" neverbálního lhaní:
- natáčení se k adresátovi bokem;
- vyhýbání se zrakovému kontaktu;
- narušená (neobvyklá) koordinace obou rukou - ruce se najednou něčím zabývají.

znaky "otrlého" neverbálního "krytí" lži:
- postavení se k adresátovi čelem;
- vytrvalý pohled do očí (až 100% času rozhovoru);
- souhra rukou koordinovaná, nenápadná.

Dlužno dodat, že řeč těla lze usilovným tréninkem nacvičit. Zkušený lhář dovede "tvarovat" mimické výrazy velmi podobné těm, jež jsou za normálních okolností mimovědomé a jež se vymykají našemu ovládání.
Věrohodné lhaní je právě proto věrohodné, že se při něm lhář dokáže velmi přesvědčivě tvářit. Mistry v tomto oboru jsou bezesporu herci (nejen mimové) a, proč si lhát, také politici. Pro obě profese je přece nejdůležitější umění předstírání..



Zdroj:
psychologie.doktorka.cz
Spirit.