Kočičí hra aneb pěkný život to byl

První úsměv vykouzlila Dana Medřická svým rodičům 11. července roku 1920. Narodila se v Praze, bydlela v Čechově ulici číslo 25. Od malinka měla jediný cíl - divadlo. Poprvé navštívila představení Radúze a Mahuleny už v první třídě. Repliky ze hry pak doma se vší vervou přednášela. Silné pouto k rodině ji posilovalo po celý život. Jeho význam sama přesně vystihla:

"Krásně prožité dětství je veliký dar do celého života. Já ho dostala. Jistě bylo nutné mít se mnou velikou dávku trpělivosti a fantazie. Nebyla jsem holčička, která si dovede hrát s panenkami. Pořád jsem něco předstírala, oblékala se do nejrůznějších šatů a potřebovala vést nejfantastičtější dialogy."

Touha po herectví byla u mladé Dany neustále silnější. V patnácti jí tatínek nedovolil jít na konzervatoř, a tak pokračovala ve studiích na gymnáziu. Výraznou oporu pociťovala u maminky, která sny své dcery potají podporovala. Jejich vzájemná podoba je až zarážející. Po večerech hrála s nadšením divadlo, avšak na vysněnou školu nastoupila teprve po maturitě. Zůstala zde jen jediný rok, kvůli lákavé nabídce angažmá z Brna. Rázem bylo rozhodnuto!

Už jako dvacetiletá nastudovala postavu Goethovy Márinky, pokračovala mnohem známější Slávkou Hlubinovou ze Šrámkova Měsíce nad řekou. Paní Medřická o ní tvrdila, že jí ze začátku vlastně nerozuměla a stavěla se jenom do jakési podivné pózy. K téže roli se vrátila později ještě dvakrát, tentokrát již s velkým úspěchem. V Brně předvedla během dvou let šestnáct rolí, navíc tu její medový hlas poprvé zachytil rozhlasový mikrofon.

Následovalo období plzeňského zrání. Před koncem druhé světové války se vrátila do hlavního města, kde na ni čekala Uranie, poté Městská divadla pražská. Z nich odešla spolu s Radovanem Lukavským a Rudolfem Hrušínským. Tím skončilo jedno z krásných období. Vytoužený okamžik jejího uměleckého života nastal 1. ledna 1960, kdy se jí otevřela brána k Národnímu divadlu. Na jeho půdě prožívala své herecké životy až do úplného konce.

Vyjmenovávat nyní důležité role vytvořené na "První scéně" nemá význam. Bylo jich moc. Jednu bychom však přeci jen zmínit měli. Byla to Čapkova Matka, kterou paradoxně ztvárnit nesměla. Vrchol dokonalých jevištních kreací znamenala Erži Orbánová, obyčejná důchodkyně žijící v Budapešti. Na scénu Tylova divadla vstoupila 7. února 1974 legendární Kočičí hra...

Národní divadlo obsadilo dvě nerozlučné přítelkyně - Danu Medřickou a Vlastu Fabiánovou - do průměrné hry maďarského dramatika Istvána Örkényho. Beznadějně vyprodaná představení se stala kulturním svátkem. Erži byla posledních devět let hereččina života její nedílnou součástí - v propínacích šatech vykukujících zpod kabátu, s nevábným kulichem a párem šněrovacích bot. Postupně vyčarovala čtyři sta tři repríz, při kterých doslova hypnotizovala fascinované obecenstvo i své kolegy. Stačil nepatrný záchvěv, kterým vyjádřila vše. Chodilo se "na Medřickou", vzpomíná se "na Medřickou"… Kočičí hra po její smrti okamžitě zmizela z repertoáru - byla nenahraditelná!

Během své kariéry zvládla natočit tři desítky filmů. Bez televize si svoji práci skoro nedovedla představit. Připomeňme alespoň herecký koncert s Karlem Högrem v televizním filmu Romeo a Julie na konci listopadu nebo seriál Taková normální rodinka či populární Nemocnice na kraji města.

Smysl neviděla pouze v herectví, ale také ve fungující rodině. Dvakrát se šťastně provdala. Jejím prvním manželem byl herec ze slavného rodu Vydrů. Narodil se jim syn Václav, který navázal na profesi svých rodičů.

Ke konci života na ni čekala ještě jedna veliká láska v podobě španělského obchodníka Artemia. Jejich idylické manželství přervala po jediném roce smrt. Nemocné a unavené srdce nevydrželo… Zemřela 21. ledna 1983. V den pohřbu se s ní přišly rozloučit zástupy truchlících lidí.


Pravdivě promlouvala Erži Orbánová ústy paní Dany Medřické:

"Kdybych měla začít svůj život znova, nežila bych jinak. Pěkný život to byl…"