Boris Rösner - bouřlivák s citlivou duší

FiftyFifty, společenský magazín.
Boris Rösner - bouřlivák s citlivou duší na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Boris Rösner - bouřlivák s citlivou duší

FiftyFifty
Share

Boris Rösner - bouřlivák s citlivou duší

Poslední květnový večer uzavřel životní cestu Borise Rösnera - člověka, který se zapsal do širokého diváckého povědomí díky svým charismatickým hereckým kreacím. Celých pětapadesát let věnoval divadlu. Vystudoval DAMU, kde později zakotvil jako pedagog. Své umělecké začátky spojil s Libercem, ovšem vrcholné postavy vytvořil na pražské půdě. S Národním divadlem se rozloučil jedinečnou interpretací Molièrova Lakomce. Jeho osobitost dokázal zachytit rozhlas, film, televize i fotografie - a právě ta bude hrát hlavní roli v následujícím vzpomínání…


Je zajímavé, že v rozhovorech a biografiích Borise Rösnera padají až nápadně často zmínky o smrti v různých souvislostech a podobách. Na jevišti sice umíral pravidelně, ale na jeho skutečný odchod nedokázal být nikdo připraven.


Harpagonův monolog z Molièrova Lakomce:

Zloděj! Zloděj! Vrah! Pomoc, vrah! Chyťte ho! Policie! Panebože! To je konec, zavraždili mě! Podřízli mi krk, ukradli mi všecky peníze! Kdo to udělal? Kam zmizel? Kde je? Kam se schoval? Jak ho najdu? Kam běžet? Zůstat tady? Není tamhle? Není tadyhle? Kdo je to? Stůj! (chytne se za ruku) Ty darebáku, vrať mi peníze! Ach, to jsem já. Já se zblázním, já nevím, kde jsem, kdo jsem, nevím, co dělám. Ach, vy moje milované peníze, můj poklade, kamaráde můj, oni mi tě vzali! Pro mě všecko skončilo, co bych ještě na světě dělal? Bez tebe nemůžu žít!



Začátkem června jsem se sešla v divadelní kavárně s fotografem Martinem Beckem, který měl možnost s Borisem Rösnerem spolupracovat. Kromě focení je pojila hluboká láska k divadlu. A tady jsou jeho střípky ze vzpomínání na "bouřliváka s citlivou duší"…

… Poprosil jsem ho, jestli by se mohl podílet na mém projektu "Jak mám bavit svět...". On přišel splavený v tom tílku s klíčem na krku, seděl tam v kuřárně a kouřil jednu cigaretu za druhou. Měl patnáctiminutovou pauzu, z toho času mi dal ale víc než polovinu, abych ho mohl nafotit. S tou nezbytnou cigaretou stále v ruce. Tak jsem mu ji sebral. A to jsem si dovolil hodně. Ale přesně podle očekávání se to odrazilo na jeho výrazu - bylo to dokonale v rámci postavy - bylo to přesně ono.

… Pak mě požádal, zda by mohl mít jednu fotografii ne v roli, ale sám za sebe. To je ta s tím "cígem" v puse. Tato fotka oficiálně nikde nevisela, ale v rekvizitárně Stavovského divadla u ní zapálili svíčky. Scházeli se tam kolem ní všichni ti herci a já cítím, že by si to takhle přál.

Divadlo ho vnitřně ničilo. Ale miloval ho nade všechno. Na jeho obličeji bylo vidět, jak moc se rozdává. Na pohřbu si člověk uvědomil, že tady ještě existuje umělec, který pro divadlo umřel. Říkal, že herec by měl na divadle chcípnout!
Byl neskutečně obhroublé mluvy. Ale k té jeho tváři to prostě nějak patřilo. U jiného by to možná vadilo, ale u něj jsem to bral jako přirozenou součást jeho osobnosti. Mám pocit, že tou drsností na povrchu mistrně maskoval citlivost svého vlastního nitra.

… Něčím mě přitahoval. Nejspíš tím, jak dokázal lidi na jevišti neskutečným způsobem strhnout. Byl to úžasný člověk, velmi přátelský. Na nic si nehrál, nezdůrazňoval, že by byl hvězda. Sám ze sebe si dokázal udělat srandu, což spousta velkých herců nedokáže. Je cenné, že se nezaprodal žádným reklamám a seriálům. Skutečnost, že toho člověka udělalo jeviště, je dneska snad absolutní výjimka. Neznám nikoho, kdo by se takhle postupně vypracoval, aby ho každý znal, ale přitom nebyl televizí propagován.

… Dnes mohu jen bilancovat, protože žádné nové fotky s Borisem Rösnerem už nikdy nevzniknou. Fotil jsem ho v jeho rolích systematicky poslední dva roky. Respektoval mě a oceňoval, že na mých fotkách není až tak vidět jeho nemocné oko. Z toho měl radost. Byl naprostý profesionál, takže jsem s ním mohl pracovat, jak jsem potřeboval, což bylo úžasné. Spolupráce s ním byla příjemná a navíc mi dokázal vždycky dát maximální prostor.

… Naposledy jsem ho fotil při recitaci veršů s Talichovým orchestrem. Potom jsem se s ním již osobně nesetkal. O dva týdny později ho odvezli přímo ze Stavovského divadla do nemocnice. Myslím, že ta dokonalá, na den přesně, roční prodleva mezi posledním představením a jeho smrtí je nějakým způsobem symbolická. On se chtěl na jeviště vrátit. Bojoval obdivuhodně. Snad už v posledních dnech sám nevěřil, že se uzdraví, ale nedával to nikomu najevo.
V nemocnici jsem za ním nebyl, ale na všechny textovky mi okamžitě odpovídal - byť stručně. Mám je schované a ani jeho číslo z mobilu nevymažu, to tam zůstane.

… Chci si ho pamatovat takového, jaký byl, když jsem ho fotil.


Pokračování Harpagonova monologu:

To je konec, nemůžu dál, umírám, to je má smrt, už mě hodili do jámy! Nenajde se nikdo, kdo by mě vzkřísil? Kdo by mně moje peníze vrátil? Kdo by řek, kdo mi je vzal? Co? Říkáte něco? Nikdo neřekne nic…

:: Fotogalerie ::
foto: Boris Rösner - bouřlivák s citlivou duší foto: Boris Rösner - bouřlivák s citlivou duší




© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.