Anděl v rukou solitéra

FiftyFifty, společenský magazín.
Anděl v rukou solitéra na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Anděl v rukou solitéra

FiftyFifty
Share
 >  > 

Anděl v rukou solitéra

Anděl v rukou solitéra

Akademie populární hudby udělovala ve čtvrtek 9. března ceny v žánrových kategoriích. V kategorii FOLK AND COUNTRY získal Anděla za nejlepší album roku 2005 jihočeský písničkář JIŘÍ SMRŽ. Deska s názvem „Poslední láska“ předčila další dvě nominované nahrávky, kterými byly alba „V hoře“ písničkářky Radůzy i „Elida“ nadžánrové Ivy Bittové.

Písničkář Jiří Smrž, zpěvák, skladatel, textař, básník a kytarista se na folkové scéně (není to úplně přesné zařazení) pohybuje už drahný čas. Poprvé jsem ho slyšel někdy v roce 1976 v Písku za doprovodu kytaristy Jiřího Kováře (dnes skupina Michala Prokopa, Chicken Soup, Sestry Havelkovy…) a perkusisty a bubeníka Jana Seidla (Futurum, Stromboli Michala Pavlíčka...). Bylo to zvláštní a magické.

Smržův introvertní projev, agresivní hra na španělku, a ty texty! Nic podobného jsem do té doby, s výjimkou Vladimíra Merty, neslyšel. A pak jsem si již nenechal ujít snad žádný jeho koncert, ať v sestavě s Jiřím Kovářem, nebo pouze se španělkou a foukací harmonikou. V jeho hudbě a textech bylo všechno, co jsme potřebovali k životu i spousta věcí, kterým jsme tenkrát ani nerozuměli. Jen díky Jiřímu jsme objevili třeba Patti Smith, Neila Younga, Toma Waits a jiné. V polovině osmdesátých let se Smrž začal více zapisovat do obecného povědomí koncertováním na různých vyhraněných festivalech (Lipnice) a také svým nástupem na uprázdněné místo po Žalmanu-Lohonkovi v legendárních jihočeských Minnesengrech. Složil vlastně celý nový repertoár. Působil i ve výtečné vltavotýnské kapele Sem tam s níž natočil LP „Na ostří nože“. Začátkem devadesátých let však začal opět vystupovat sám s kytarou za účasti zajímavých hostů (Dáša Voňková-Andrtová, Vladimír Merta, Petr Lutka).

První sólové album „Dědičná krev“ vydal v roce 2002
. Bylo to album pestré, s mnoha žánrovými přesahy (jazz, rock, swing), ve své podstatě však vpravdě písničkářské. I muzikanti, kteří se na nahrávce podíleli šli napříč žánry – Jiří Kovář, Jaroslav Kvasnička (Tichá dohoda) Dáša Voňková, Roman Dragoun (Progres 2, Futurum, Stromboli) či Michal Rataj. Nová deska „Poslední láska“ vychází z podobného modelu. Je jen trochu více intimní, méně buřičská a více poetická. Vedle již zmíněných muzikantů Kováře (kytary) a Kvasničky (bicí) tu uslyšíme multiinstrumentalistu Vojtěcha Zíchu, Pavlínu Jíšovou i vynikajícího basistu Petra Novotného, kterého si vypůjčil od Žalmana. Žánrově se tu opět potkávají a vzájemně doplňují folk swing, grass, rokenrol i jazz. Oproti prvotině se projasnily i aranže - přediva saxofonu a elektrické kytary, jemné, někdy jen jakoby tušené bicí. Za nejlepší skladby lze považovat „Teroristku“,nebo „Prý hnuli se z míst“(o strachu ze sebe). Album vlastně neobsahuje žádnou vatu. Je tu víc pokory a výtečných básnických metafor. Skladby jen v některých případech ztratily oproti koncertním verzím svou naléhavost a Smržův zpěv působí místy až příliš krotce a až „nemístně dokonale“. Zůstalo toho však tolik, že to zastíní veškerou domácí srovnatelnou produkci – upřímnost, síla výpovědí, důvěryhodnost a originalita. S obsahem písni výborně koresponduje i obal výtvarníka Vladimíra Boučka – miniknížka s texty a kolážemi fotografií i obrazů. Mimochodem i obal byl nominován mezi nejlepší tři obaly roku. Album „Poslední láska“ není hudbou do šumu ulic, ani do popových rádiových hitparád. Je určeno pro chvíle, kdy chceme mluvit sami se sebou. Upřímně, bez každodenních přetvářek a mlžných slov, jen tak v pravdě a v souladu s věčností. Tohle všechno jedenapadesátiletý solitér Jiří Smrž moc dobře ví, koneckonců tomu zasvětil život. Ta soška je opravdu ve správných rukách.





© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.