První představení Verdiho Aidy v roce 2008 bylo uvedeno na prknech pražského Národního divadla v pátek 8. února. Kuriózní je, že ten samý večer zařadila na program stejný titul také Státní opera. Současná inscenace slavného operního klenotu měla ve Zlaté kapličce premiéru 15. října 2005 a od té doby se těší neutuchající divácké oblibě.
V inscenačním týmu hráli prim zahraniční umělci. Hudební nastudování připravil šéfdirigent Oliver Dohnányi. Německý režisér Steffen Piontek uchopil dílo klasicky, za což mu jistě patří velký dík všech milovníků tradičního divadla. S jeho pojetím zcela korespondují majestátní kulisy i kostýmy, které navrhl Mike Hahne.
Poslední dobou nám operní domy stále častěji předkládají spoustu rádoby moderně pojatých kusů, přesto si troufám tvrdit, že Aida ve znamení tradice dokáže zaujmout, a to nejen starší generaci diváků. Nejvýmluvněji tento názor dokládají pravidelně zcela zaplněná hlediště. Není to vůbec běžné, aby se u jediné inscenace neustále objevovalo slůvko: „Vyprodáno!“.
Národní divadlo mělo na repertoáru řadu let Rigoletta a Traviatu skladatele Giuseppe Verdiho. Zatímco politováníhodný příběh kurtizány Violetty máte stále ještě šanci na jevišti naší První scény vidět, tragický osud ubohého šaška a jeho dcery Gildy už želbohu zmizel ze scény… Rigoletta i Traviatu zkomponoval skladatel ještě před Aidou a v obou případech se jedná o intimní tragédie, které se odehrávají víceméně v rámci jedné uzavřené rodiny, byť společnost zde vskutku není jen nezúčastněným pozorovatelem.
Aida ovšem tento intimní rámec výrazně přestupuje. Ukazuje jednotlivé lidské příběhy v zásadní konfrontaci s tehdejším světem. Láska se tu zdaleka nejeví jen jako záležitost dvou lidí. Do hry zde totiž vstupuje silný vztah k vlasti, který se záhy dostává do zhoubného konfliktu s osobními touhami hrdinů. Hluboký cit etiopské otrokyně a egyptského vojevůdce krutě naráží na osudy dvou válčících národů. Životy milenců končí tragicky.
Téma volby mezi láskou a povinností lze samozřejmě aplikovat na jakoukoliv dobu. Přesto je vhodné si uvědomit, že opera vznikala na objednávku egyptské vlády a prvního uvedení se dočkala v Káhiře roku 1871. Období vlády faraónů dodává nadčasovému ději pohádkový nádech, což působí na divadle velmi atraktivně. Poutavost dokreslují světlé řízy, černé paruky, šperky s výraznými ornamenty. Velkolepě působí dobová architektura se svými typickými atributy.
Operní fanoušci se mohou těšit na tři hodiny vznešené hudby, jimž vévodí známé árie, dueta a sbory. Hudba v sobě nese výrazné heroické tóny, které jsou v dech beroucím kontrastu k nádherným lyrickým místům. Vše dohromady tvoří dokonale vyrovnaný celek.
Nejslavnější je pravděpodobně triumfální pochod, který získává na velkých světových scénách nevšední monumentalitu. Tento dojem vzniká především díky posílenému obsazení orchestru, obrovskému množství statistů, sboristů a tanečníků, dokonce i exotických zvířat - sloni nejsou výjimkou.
A právě tento moment je největší slabinou pražského Národního divadla. Pochopitelně, že jeviště naší První scény nedisponuje obřími rozměry, přesto by se z něho dalo nepochybně vytěžit mnohem více. Lecčemu by napomohla iluze masové scény, kterou se bohužel vytvořit nepodařilo. Divák se tudíž musí spokojit s komorním rázem představení.
Osmý únorový večer byl pod taktovkou dirigenta Zbyňka Müllera. Pěvecké obsazení stálo jednoznačně na zahraničních umělcích. Výstupy všech zpěváků doprovázela tradiční operní gesta, která patří k charakteru tohoto díla, méně už na současná jeviště.
Sopranistka Olga Romanko s tmavým hlasovým témbrem sklidila v titulní roli Aidy velký potlesk publika. Její druhou árii provázelo volání: „Bravo!“. Úlohy Radama se zhostil tenorista Sergej Ljadov, jenž se tentokrát snažil postihnout nejen dramatická místa, ale soustředil se také na lyrické pasáže, které jeho naturelu nejsou úplně blízké. Pomstou posedlé princezně Amneris vdechla duši půvabná mezzosopranistka Jolana Fogašová. Velekněze Ramfise robustně předvedl basista Gustáv Beláček. Lahodným hlasem obdařil Aidina otce Amonasra barytonista Vladimír Chmelo. Z českých pěvců byla největší role svěřena Jiřímu Kalendovskému, který hlubokým basem prozpíval úlohu Krále. Jako Kněžka vystoupila Dana Burešová a Posla ztvárnil Václav Lemberk.
Je jistě možné inscenovat Aidu skrze moderní režijní postupy, ovšem nadčasové téma na pozadí minulosti se mi zdá být v tomto případě mnohem přitažlivější. Pokud tedy chcete naslouchat starodávnému příběhu prostřednictvím tradiční operní inscenace, pak Vám v současnosti pražské Národní divadlo nabízí jedinečnou příležitost.
Giuseppe Verdi – Aida
Národní divadlo v Praze
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Oliver Dohnányi / Zbyněk Müller
Režie: Steffen Piontek
Scéna: Mike Hahne
Kostýmy: Mike Hahne
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Tomáš Rychetský
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Král: Jiří Kalendovský / Miloslav Podskalský
Amneris: Jolana Fogašová / Alina Gurina / Galia Ibragimova
Aida: Anda-Louise Bogza / Olga Romanko
Radames: Oleg Kulko / Sergej Ljadov
Ramfis: Gustáv Beláček / Zdeněk Plech
Amonasro: Vladimír Chmelo / Ivan Kusnjer
Posel: Václav Lemberk / Jan Markvart
Kněžka: Dana Burešová / Maria Haan / Iveta Jiříková
Nejbližší reprízy: 10.3.2008 (17:00 hodin), 2.4.2008 a 28.4.2008 (19:00 hodin)
