Diabetici si platí inzulin, dětský sirup stojí přes stovku - a to když na něj mám recept. Těžce neosobní přístup přetížených doktorů mě děsí a objednací lhůty rovněž. Naposledy, když jsem u obvodní doktorky žadonila, a domnívám se, že víc než oprávněně, o doporučení ke specialistovi, vyslechla jsem, že prozatím není důvod mě někam posílat. Moje argumenty, že mi opravdu dlouho nebylo tak zle a že příčinou mého onemocnění trpím od dětství a u odborníka jsem pár let nebyla, s doktorkou bůhvíproč ani nepohly.
Nemocnice se prodávají soukromým objektům pod cenou, a pořád prý je u nás vše v naprostém pořádku. Až na to tedy, že Franta, pobývající právě u lepšího koryta, krade, ale oni si to s ním prý vyřídí! No, není to k smíchu?
Nechápu, jak může ve vyspělém Evropském státě docházet k tomu, že jsou moje děti ošetřovány jak na běžícím páse, a že moji rodiče, kteří jsou poměrně nemocní a v důchodovém věku, čekají na svém obvodě pokaždé 3 hodiny, než na ně přijde řada.
Chápu, že nejde vše hned, a také vím, že ani v dalších vyspělých státech není zdaleka vše v pořádku. Jsem ráda, že nežiju v komunismu nebo v Africe. Opravdu si toho vážím. Ale jsem přesvědčena, že jestli není na světě někde něco v pořádku, tak je to tam, kde se nestarají o nemocné a potřebné.
Mám převeliké nutkání pro tentokrát tu hlavu z písku vyndat. Ale obávám se, že tím nikoho neohromím.
