Vesmír na dosah

Prvním předpokladem pro úspěšné pozorování noční oblohy je dostatečná vzdálenost od všech zdrojů světla, které brání výhledu. Na venkově obvykle stačí vyjít mimo zástavbu, případně zhasnout všechna světla v domě.

Kdo se nechce ve hvězdné obloze ztratit, měl by si nejdříve opatřit její mapu a předem ji prostudovat. Postupovat lze takto: každou jasnou noc se naučit rozeznat jedno souhvězdí. Pokud paměť selže, je možné se do mapy podívat i venku, avšak pozor: při čtení s rozsvícenou baterkou oči ztratí schopnost přizpůsobit se nedostatku světla a znovu si na tmu zvyknou až za několik minut. Této ztrátě lze zabránit použitím červeného světla, například červené LED diody nebo průhledné fólie umístěné před světelný zdroj.

Pohled bez pomůcek
Kromě Slunce a Měsíce je nejvýraznějším vesmírným tělesem viditelným pouhým okem planeta Venuše. Protože obíhá v menší vzdálenosti okolo Slunce než Země, je možné ji pozorovat vždy jen krátce po západu Slunce a krátce před rozbřeskem. Proto se také Venuši přezdívalo Jitřenka. Venuše se pozemskému pozorovateli ukazuje v podobných fázích jako Měsíc, tedy jako nov, úplněk a přechodné fáze. Ty bez pomůcek vidí jen lidé s opravdu ostrým zrakem.

Okem lze pozorovat i souhvězdí. Některá jsou viditelná po celý rok, jiná jen v určitém období. Mezi ty druhé patří například Plejády, které není možné vidět v létě, protože jsou v té době příliš blízko Slunci. Většina pozorovatelů vidí Plejády jako sedm hvězd, ti s nejlepším zrakem napočítají dvanáct hvězd. Plejády leží mimo naši sluneční soustavu, od Země jsou vzdáleny 440 světelných let. Znamená to, že světlo jejich hvězd, které nyní vidíme, se vydalo na cestu k naší planetě roku 1569. Současná podoba Plejád proto odpovídá ve skutečnosti době, kdy v českých zemích vládl Maxmilián II. a v Anglii Alžběta I.

Lovecký triedr
Tento typ dalekohledu je cenově dostupný, a proto jej vlastní mnoho domácností. Málokdo jej však využívá k pohledu do vesmíru, ačkoli jde o velmi užitečnou pomůcku s nečekaně dobrými výsledky.

Základem triedru jsou dva trojboké hranoly, které zajišťují, že obraz není z hlediska pozorovatele převrácený. Triedry se označují číslicemi, které udávají zvětšení a průměr objektivu. Vyšší zvětšení s sebou vždy přináší menší zorné pole a je proto výhodné spíše pro pozorování jednotlivých objektů, ale méně vhodné pro prohledávání oblohy. Dalším problémem triedru je chvění obrazu způsobené chvěním rukou. Triedr je možné položit třeba na plot nebo si pro něj vyrobit montáž podle některého z internetových návodů. Běžné stativy se pro pozorování vesmíru příliš nehodí.

Co lze vidět
S triedrem lze pozorovat třeba hory a krátery na povrchu Měsíce. Vhodným okamžikem jsou fáze dorůstání nebo naopak ubývání, kdy jsou na Měsíci výrazné stíny, které dobře vykreslují pohoří a jiné nerovnosti. Naopak při úplňku stíny na měsíčním povrchu zcela scházejí, takže tato fáze se pro pozorování triedrem hodí nejméně.

Triedrem není rozhodně dobré se dívat přímo na Slunce. I několikavteřinový pohled by mohl vést k oslepnutí. Obraz Slunce však lze promítat prostřednictvím upevněného triedru na podklad a na něm pak bezpečně sledovat sluneční skvrny, změny jejich polohy i tvaru.

Triedr nabízí zajímavý pohled na Mléčnou dráhu, tedy na naši galaxii. Ta má tvar plochého disku a naše sluneční soustava leží v její rovině. Proto za jasných nocí vidíme galaxii jako zářící pás napříč oblohou. Díky pohledu na Mléčnou dráhu je možné si uvědomit, že Slunce a jeho planety včetně Země jsou jen malou, bezvýznamnou složkou této galaxie. Podobných hvězd v ní jsou tisíce, a ačkoli se zdají být blízko sebe, ve skutečnosti je dělí několik světelných let. Střed galaxie není ze Země viditelný, zakrývají jej hvězdy a mračna v blízkosti souhvězdí Střelce.

Viditelná dvojhvězda
Užitečnost triedru dokazuje i pohled na dvojhvězdu Albireo v souhvězdí Labutě. To se tvarem podobá kříži, proto se mu také někdy říká Severní kříž. Nejjasnější hvězda souhvězdí Labutě jménem Deneb je stotisíckrát zářivější než Slunce, dvojhvězda Albireo patří naopak k nejméně viditelným v souhvězdí.

Pomocí triedru je patrné, že Albireo jsou skutečně dvě hvězdy: zlatožlutá označovaná jako Albireo A a namodralá hvězda Albireo B. Rozdíl v barvách je způsoben rozdílnou teplotou hvězd. Modrá Albireo B má asi o 10 000 stupňů vyšší teplotou než Albireo A. Ta je asi šestkrát větší než Albireo B. Vzdálenost dvojhvězdy Albireo od Země je 400 světelných let, nyní ji tedy pozorujeme ve stavu, v jakém se nacházela před čtyřmi stoletími. Zvláštností dvojhvězdy Albireo je velká vzájemná vzdálenost obou hvězd, dosahuje několika světelných let.

Kam dohlédne teleskop
Od triedru je jen krok ke skutečnému astronomickému teleskopu. Rozlišují se dva typy teleskopů: reflektory a refraktory. Refraktor využívá k zachycení světla čočku, reflektor speciálně zakřivené zrcadlo. Refraktory obecně nabízejí detailnější obraz vhodný i pro pořizování fotografií. Nejjednodušší ovládání mají malé refraktory, jejichž čelní čočka má průměr 50 až 75 milimetrů. U reflektorů patří k nejvhodnějším ty, jejichž zrcadla mají průměr 100 až 150 milimetrů, musí však být pravidelně seřizovány.

Jupiter
Pomocí teleskopu lze například sledovat Jupiter, největší planetu v naší sluneční soustavě. I nejmenší teleskopy zobrazí nejen její nažloutlý povrch, ale i čtyři nejvýznamnější měsíce, které se jeví jako hvězdy. Protože Jupiter je tvořen plyny, lze pozorovat různobarevné pásy plynů rovnoběžné s rovníkem. Na povrchu Jupiteru je i velká červená skvrna, ve skutečnosti je to obrovská bouře. Jupiter má krátkou, desetihodinovou dobu rotace a jeho povrch se proto rychle mění. Teleskopy odhalí i přechod Jupiterových měsíců před povrchem planety, které se projevují jako pohybující se stíny.

Saturn
Teleskopem snadno pozorovatelnou planetou je i Saturn a jeho prstence a měsíce. V současnosti je jeho sklon vůči Zemi takový, že prstence splývají v jednu čáru, za několik let se však úhel změní a prstence bude opět vidět. Prstence jsou tvořeny částečkami ledu o velikosti nejvýše několika metrů, mají v průměru asi 250 000 kilometrů a v některých místech mají tloušťku jen deset metrů. Snadno jsou vidět i Saturnovy měsíce, nejlépe Titan, ale i Japetus, Rhea, Tethys a Dione. Teleskopem lze vidět třeba i mlhovinu M42 v souhvězdí Orion, místo, kde vznikají nové hvězdy. M42 je vlastně oblak plynu vzdálený zdánlivě ležící pod hvězdami tvořícími Orionův pás. Vzdálenost od Země je tisíc světelných let.


Zdroj: 100+1  www.stoplus.cz