V zemi písku a oliv II. aneb Velblouda tu nenajdete

FiftyFifty, společenský magazín.
V zemi písku a oliv II. aneb Velblouda tu nenajdete na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > V zemi písku a oliv II. aneb Velblouda tu nenajdete

FiftyFifty
Share

V zemi písku a oliv II. aneb Velblouda tu nenajdete

seriál :: Tunis - modrobílá země

Dnešní povídání o Tunisku, zemi na severu afrického kontinentu, nás zavede do zajetí Sahary a jejích turistických atrakcí. Mimochodem, věděli jste, že se tady nenachází ani jeden velbloud?

Když se řekne Sahara, vybaví se člověku takřka automaticky vedro, písek, nedostatek vody a….velbloudi. Jenže chyba lávky, na území Tunisu se nenachází ani jeden! Zato tady žije přes půl milionu dromedárů – tj. jednohrbých zvířat, nesprávně nazývaných také velbloudy.

Jejich chov je silně podporován tuniskou vládou. Mimo to, že jsou nepřekonatelnou turistickou atrakcí, jsou také zdrojem masa, mléka a kůže. Jeden kus přijde přibližně na 1000 Euro a svému majiteli slouží až 30 let. Koráby pouště konzumují více než 120 druhů různých, volně žijících rostlin, z nichž minimálně 15 druhů, jsou léčivé byliny. Tudíž je nemocný či neduživý velbloud velkou výjimkou. Velbloudi i dromedáři vydrží bez vody 2 až 3 týdny. Když se poté ke zdroji životadárné tekutiny dostanou, dokáží vypít až 100 litrů za pouhých 10 minut. Nejrychlejší jedinci prý dokáží běžet až rychlostí 40 km za hodinu. Nejcennějším druhem je bílý dromedár, který je navíc považován za nejinteligentnějšího.

Městečko Douz, ležící strategicky na samé hranici největší pouště světa, se před zhruba dvaceti lety takřka přes noc proměnilo ve velký písečný kolotoč. Turista na jedné straně nastoupí, kluci v beduínských šátcích a džínách podle poslední módy, na něj navlečou slušivý hábit a kolem hlavy omotají barevný šátek. Každá skupina má svou barvu, takže „zelení let´s go“, zařve průvodce a žene ty své dočasné, bledé beduíny na ohromné shromaždiště velbloudářů. Moment domlouvání je takřka nepostřehnutelný. „Zelení“ mají zelenou a velbloudáři už je usazují na své osedlané koráby pouště. Výlet do Saharské pustiny trvá něco přes hodinu a narazíte-li na ochotného průvodce, dostanete se trochu stranou turistické karavany. Potom si teprve přičichnete k tísnivé atmosféře země písku a pustiny. Poprvé v životě se tady do mysli vtírá pocit, že zbožňované a životadárné slunce může být člověku i nepřítelem.

Kapitola druhá – vystoupit z atrakce, svléknout hábit a hurá do hotelu. Koupel v bazénku s termální vodou z pohoří Atlas, je prý velice léčivá a osvěžující, i když všude se táhnoucí pach tomu zcela nenapovídá.

Na kraj Sahary to není daleko a zapadající Slunce nepočká právě na ten můj, opozdilý objektiv. Jen několik set metrů do srdce největší pouště světa, a člověk má pocit, že se snad ocitl na opuštěné, nikdy neobydlené planetě. Lidé, domy, voda, rostliny i zvířata – to všechno se tady zdá být tisíce kilometrů a tisíce světelných let daleko. A přesto se dá snílkům, milujícím tuto tichou pustinu, docela snadno porozumět. Písečné duny mají svůj život, jejich vlastní podoba a prostor se minutu od minuty mění. A nejen jejich tvar, ale zejména barva je jakýmsi živým, stále se měnícím obrazem, který je vytvářen po dlouhá tisíciletí a každou další sekundu tím nejneuchopitelnějším umělcem – Sluncem.

Zpátky do tuniské reality mě dostává pokřik mladíčka, který mi před pár hodinami uvazoval na hlavu tuarežský turban: „Hello, English?“ A už je to tu zase. „No, Czech“, odpovídám zcela automaticky, pro jistotu polohlasně a zvedám oči od stativu. „I am beduín“, ozve se hrdé prohlášení sotva patnáctiletého hocha s perfektně uvázaným šátkem na hlavě, hlubokýma černýma očima, v moderních, do pruhů sepraných džínách. Chvíli okukuje foťák a pochvalně mručí. Myslím, že si spíš pochvaluje „kvalitu ulovené oběti“ a v duchu věří, že z téhle turistky něco vypadne. Tváří se, že nutně potřebuje být proti zapadajícímu slunci vyfotografován. Po zkušenostech ze země zkušených, agresivních obchodníků, ho ujišťuji, že u sebe nemám ani jeden milim /haléř/, natož celý dinár. Mladíček začne ze všech sil kroutit hlavou, až o něj dostávám strach: „No money, I am friend, no money“, opakuje několikrát dokola. V duchu mu vůbec nevěřím, ale o pár fotek bych se pokusit mohla.

O dálkově ovládaném blesku, který vydává červené předzáblesky, se bude Hedimu určitě dlouho zdát. Málem utekl, což každý, kdo v Tunisu byl, uzná jako takřka neuvěřitelnou věc. Nakonec vydržel a po západu slunce vyžadoval, jak jinak – zaplatit. Samozřejmě ne pro sebe – on je přece friend – ale pro rodinu, ta chce peníze. Škoda, začínala jsem mít pocit, že být zdvořilý a přátelský nemusí být za každých okolností v této zemi tabu.


:: Fotogalerie ::
foto: Tunis foto: Tunis foto: Tunis foto: Tunis foto: Tunis foto: Tunis foto: Tunis

další články seriálu Tunis - modrobílá země



© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.