Knihu Účastníci zájezdu jistě četl každý, kdo zná a čte spisovatele Michaela Viewegha. Jestliže jste ji doteď přehlédli, doporučuji někde si knihu půjčit, jelikož se jedná o jednu ze zdařilejších. Lze ji jistě zařadit vedle knih Výchova dívek v Čechách nebo Báječná léta pod psa.
Nezáleží však příliš na tom, zda si knihu přečtete před nebo po shlédnutí filmu. V případě tohoto snímku se totiž jedná o ten vzácný případ, kdy se film své knižní předloze vyrovná. Možná kdyby v něm nebyla tolik nápadně vyřčena reklama na produkt jednoho z hlavních sponzorů (a to dvakrát a příliš nahlas), při které citlivějším divákům cukne v oku, dalo by se pak napsat, že příběh knihy byl na plátno přenesen zcela bezbolestně.
Vše začíná příchodem turistů k autobusu.
Diváci tak od prvních minut vědí, s kým se budou příští dvě hodiny bavit. Přichází hlavní hrdinka Jolana (Anna Polívková), která na zájezd k moři pozvala své rodiče (Eva Holubová, Bohumil Klepl), dále jsou tu dvě starší dámy Šarlota s Helgou (Květa Fialová a Jana Štěpánková), dva homosexuálové, jedna hvězda pop-music a dvě chichotající se puberťačky. Potom už snad jen rodinka, která má plné batohy zavařovacích sklenic s vepřovou. Zapomenout se ale nesmí ani na strážce životů a kávových podšálků, Pavla Lišku a Miroslava Krobota. Všem zúčastněným je pod jejich jmény - Karel a Karel představí do mikrofonu nádherná a svůdná průvodkyně Pamela (Jitka Kocurová). A už se jede.
Pamela obhajuje pověst všech blondýn. Modelka a vicemiss, která nejen díky vzhledu, ale také díky pisklavějšímu a naivitou čpějícímu hlasu, byla pro roli dětinské průvodkyně a romantické kytaristky předurčena, se všem představí a už předává slovo řidičům. Zastavuje se každé tři hodiny a kosti od kotlet se za sedačky neházejí.
Už v autobuse se rozvíjí příběhy, které spousta lidí na dovolených (alespoň krátce po revoluci) prožívala. Úmorná cesta autobusem, první útržky rozhovorů s rozespalými spolucestujícími, čůrání za keřem vedle sousedky z autobusu a povolené pauzy na výběh. A rychle nastupovat, jede se dál.
Partička různorodých lidí se dále setkává při snídaních, na pláži nebo hotelových chodbách. Nedá se jednoznačně říci, o koho tam jde v první řadě. Příběh Jolany, hlavní aktérky filmu, se proplétá se všemi ostatními. Ona je sice v první linii a divákovi jsou odkryty touhy a pohledy nehezké dívky (tedy spíše dívky, která si možná díky neustálým uštěpačným poznámkám své matky nehezká připadá), ale zároveň zlehka řeší komplex dospívajícího kluka, boj dvou puberťaček o pěkného plavčíka a třeba také roztomilou senilnost nejstarší dámy zájezdu. Šarlota totiž hledá pláž, na které se před padesáti lety seznámila se svým již zesnulým manželem. Všude nosí jeho černobílou fotku a vše mu ukazuje. Ve finále to vypadá, že před sebou strnule drží fotografii, kterou směřuje na výlohu baru nebo směrem k západu slunce. Z toho její věčně ustaraná kamarádka Helga šílí...
Samozřejmě je ve srovnání s knihou něco jinak. Kromě reklamy na sponzory jsou tu změny v hlavním příběhu. Scénář byl upraven k podobě filmu a to tak, že Jolana nemá špatnou pleť, ale velký nos a "kejty" a zápletka mezi ní a jejím konečným partnerem se trochu podobá "Zelenkovskému" stylu. Tvůrci se rozhodně ničeho nebáli.
Co na to tvůrci?
Anna Polívková
Dokázala byste si představit, že by vám rodiče ve filmu hráli vaši skuteční rodiče?
Úplně v pohodě. Táta mi už hrál otce ve filmu Bolero, ale to jsme se setkali jen jeden natáčecí den. Táta má takový bonmot, že Bůh mě učinil herečkou, abych častěji viděla svého otce.
Bohumil Klepl
Jak se vám pracovalo s mladým režisérem, který filmem debutuje?
Když jsem ho viděl poprvé, říkal jsem si: to bude nějaký chlapeček, švihnu tam „Šebánka“. Chci ho hrozně, ale strašně moc pochválit. Je nesmírně cílevědomý, ale zároveň pragmatický režisér. Nepustí milimetr výrazu. Já jsem v něj pojal takovou důvěru, že jsem se pak úplně nechal nést jeho prací a jeho postojem k postavě, že jsem se mu odevzdal. I když jsem někdy nesouhlasil s jeho názorem, on mi vždycky řekl: Bobe, věř mi, takhle to bude lepší a musím říct, že měl pravdu. Vždycky!
Jiří Vejdělek, režisér filmu
Oblíbená otázka: nejnáročnější scéna?
Některé scény byly náročné technicky. Teď když mám jet někam autobusem, mám trošku fobii. Narvat si plný autobus herců a techniky, to bylo něco. Kolikrát jsme se řítili po dálnici a já se díval, jestli jsme na motorestu nezapomněli řidiče. Autobus řve sám o sobě, kolem štáb a vy říkáte hercům: ne, ne, dělejte to křehčeji, citlivěji. Já mám rád, když je štáb oddělen od herců, když se k hercům nedostávají emoce té strašné „bitky“ kolem natáčení. To ale v autobuse jde velmi těžko, tam jsme byli jako sardinky. Zvukař stojí hercům za krkem, kamera je na ně nalepená, já jim dýchám za krk, že jim vlajou vlasy… Pak byly pro mě režijně náročné intimní obrazy, které měly vyvážit komediální pasáže. Včetně milostné scény, samozřejmě. Stěžejní scénu mezi Aničkou Polívkovou a Martinem Pechlátem jsme měli úplně na konci natáčení. Většina těch scén, které mohly výrazně určit celek filmu, se sešla až na konci natáčení. To jsem musel hodně hlídat. Po celém tom úmorném natáčení už všichni cítí: jsme v cílové rovině, už vidí tu cílovou pásku… Ale právě s těmi klíčovými scénami jsem hodně spokojený.
Účastníci zájezdu
Režie: Jiří Vejdělek
Scénář: Michal Viewegh, Jiří Vejdělek
Producenti: Rudolf Biermann, Tomáš Hoffman
Koproducent: Petr Chajda, TV Nova
Kamera: Jakub Šimůnek
Hudba: Oskar Petr
Střih: Jan Daňhel
Zvuk: Tomáš Kubec
Architekt: Henrich Borároš
Premiéra: 20.4. 2006
Distribuce: Falcon
