Předpovědět zemětřesení s předstihem je dodnes téměř nemožné. Do nástupu teorie deskové tektoniky se výzkum zaměřoval jen na sledování jevů, jako je změna magnetického pole Země, kolísání hladiny vody či podivné chování zvířat.
Od šedesátých let minulého století se pozornost vědců přesunula k tektonickým zlomům. Byly vypracovány některé teorie analýzy seismického rizika, které se pokoušely matematickými metodami odhadnout, zda v konkrétním okamžiku na konkrétním místě hrozí zemětřesení. Berou se v nich v úvahu činitelé jako vzdálenost od tektonických zlomů, minulá zemětřesení a struktura zemského povrchu dané oblasti.
Na základě analýz seismického rizika vypracovává americká Geologická služba (USGS) každé tři roky barevné mapy, kde každá barva označuje oblast s určitou pravděpodobností výskytu zemětřesení. K těm nejnebezpečnějším patří kalifornské pobřeží, jižní Aljaška a části státu Washington.
STOPY V PŘÍRODĚ
Navzdory snahám o kvantifikaci rizika zůstává předvídání zemětřesení tak trochu věštěním. Matematické modely jsou zjednodušené a nemohou brát v potaz skutečnost v celé šíři. Přesná měření síly zemětřesení se provádějí jen několik posledních desetiletí, tedy z geologického hlediska velmi krátce. Poznání o tektonice se průběžně mění a není výjimkou, že i v dobře prozkoumaných oblastech, například v Kalifornii, se najdou nové tektonické zlomy.
Chybí-li přesná měření dávných zemětřesení, je nutné se obrátit ke studiu stop zanechaných někdejšími otřesy půdy v přírodě. Už v roce 1862 se o to pokusil irský fyzik a seismolog Robert Naplet. Ve spisu o zemětřesení, které postihlo roku 1857 italské město Neapol, vycházel z povalených balvanů a odvozoval z nich směr a intenzitu otřesů.
Stejnou cestou se vydal James Brune, geolog z Nevadské univerzity v Renu, který chtěl rozšířit poznatky o dávné seismické minulosti Nevady a Kalifornie. James Brune si vzpomněl, jak během dospívání odvalil jeden z nevadských viklanů desítky metrů od původního stanoviště. Uvědomil si, že viklany se musí při otřesech půdy pohybovat. Zůstanou-li na místě, může to znamenat, že se v jejich blízkosti žádné zemětřesení nekonalo.
LETITÉ KAMENY
Aby bylo možné použít viklany jako stopu po minulosti, bylo nutné je zmapovat a roztřídit. Viklany vznikají postupným zvětráváním určité vrstvy horniny, z níž zbudou pouze malé zbytky v podobě vyvážených balvanů, které se nepatrnou plochou dotýkají podloží. Mívají proměnlivou velikost. Některé se podobají rozměry pračce, jiné autobusu.
Vědci z Nevadské univerzity museli u každého z viklanů určit, jak dlouho se nachází na svém místě. Zkoumali vrstvu nánosů jílu a minerálů, která se postupně usazuje na pouštních kamenech rychlostí 2,3 až 9,9 mikrometru za deset tisíc let. Tým rovněž zaznamenával přítomnost izotopů některých prvků, které jsou dokladem o dopadu vysoce energetických částic přilétajících z vesmíru. Měřením těchto izotopů je možné zjistit, jak dlouho částice na balvany dopadaly a zda viklany změnily polohu. Výsledky přesvědčivě prokázaly, že zkoumané viklany stály na svém místě nejméně deset tisíc pět set let, některé pak více než třicet tisíc let.
SPADNOU, NEBO NESPADNOU?
Vědci dále zjišťovali, jak velké otřesy mohou viklany přestát a zůstat na svém místě. K tomu bylo nutné několik viklanů shodit a změřit potřebnou sílu. Vědci používali hliníkové a ocelové vzpěry, kterými kameny včas zajistili a zabránili pádu. Některé viklany mohly být vychýleny ze svého místa několikrát různými směry.
Následovaly pokusy v laboratořích, při nichž se používaly kameny zmenšené v přesném měřítku. Byly umístěny na stole, který se pohyboval a napodoboval zemětřesení různé intenzity. Pokusy prokázaly, že některé kameny se při otřesech skácí a jiné ne.
Příčinou mohou být různé typy otřesů půdy. Trvají-li zemětřesení krátce a chvění je silné, předměty se kymácejí a vibrují, ale nemusí hned spadnout. Trvá-li naopak zemětřesení delší dobu a chvění je slabší, je větší pravděpodobnost, že se kamenné bloky sesunou.
Získané údaje byly promítnuty do map, které udávají pravděpodobnost výskytu zemětřesení. Stojící viklany naznačovaly, že dávná zemětřesení v blízkosti tektonických zlomů mohla mít menší intenzitu, než se původně předpokládalo. Rizika budoucích zemětřesení v těchto místech se možná přeceňují.
OPATRNOST NA MÍSTĚ
Vědci nyní pracují na nové analýze seismického rizika. Výsledkem má být model rizikových oblastí, který by lépe odpovídal svědectví viklanů. Mnozí vědci namítají, že i zdánlivě neměnné viklany procházejí vývojem stejně jako podloží, na němž se nacházejí. Vytýkají týmu Jamese Bruna, že tento ukazatel ve své práci nezohlednil. Brune přiznává, že pohyb skutečných viklanů se může vlivem prostředí lišit od simulace v laboratoři. Opravdové zemětřesení smýká kamennými bloky ve třech směrech, nejen v jednom jako při laboratorním pokusu. Viklany se mohou odrážet, klouzat, balancovat na několika bodech a pohlcovat energii deformacemi. To vše činí problém ještě složitější. S přehodnocením rizik zemětřesní bude proto zřejmě nutné ještě počkat.
Zdroj: 100+1
