Asi největší překvapení v negativním slova smyslu připravili nejenom fanouškům, ale i odborníkům, fotbalisté České republiky. Opravdu málokdo čekal, že by si naši balili kufry již po základní skupině. A jistě ani největší pesimisté nečekali, že tým, který pod vedením Karla Brücknera za pět let nedostal jedinou červenou kartu a jemuž nebyla nařízena ani jedna penalta, vyfasuje ve třech zápasech základní skupiny MS dvě červené. Především za tu druhou, totálně nesmyslnou, by Jana Poláka například v Itálii asi ukřižovali na Svatopetrském náměstí.
Negativních překvapení, prohlášení a veřejných vystoupení bylo kolem osmnáctého mistrovství světa dost a dost.
Úder hlavou Zinedina Zidana do hrudníku Marca Materazziho tři minuty před koncem finále a tedy i před, již dříve ohlašovaným, koncem Zidanovy kariéry, je momentálně mediálně hodně propírán. Alespoň v televizi to vypadalo, že Zidanovi prostě „ruplo v bedně“. Teď, když začínají vyplouvat na povrch příčiny tohoto chování, skoro se mi chce francouzského kapitána chápat. Pokud je jenom trochu pravdy na tom, že Materazzi označil Zidanovu matku (původem z Alžíru) za teroristickou děvku, je italský obránce opravdu na "přesdržku." Podobné blábolení na hřiště rozhodně nepatří.
V mediálním humbuku kolem Zidanovy hlavičky proběhl trochu stranou zájmu další italský exces. Senátor za pravicovou Ligu severu a bývalý ministr Roberto Calderoli vypustil ze svých úst takovou nehoráznost, že zůstává rozum stát. Doslova prohlásil: "Itálie porazila tým, který v honbě za výsledky obětoval vlastní identitu, když nominoval černochy, muslimy a komunisty."
To, že v Itálii je tradice fašizmu stále velmi rozšírená a že jeho kořeny jsou pevně ukotveny ve společnosti, je věc poměrně známá. Ale co dělají lidi formátu takového fašounského balíka jakým Calderoli zjevně je, v senátu demokratické země, člena EU, je mi opravdu záhadou.
Poněkud méně nepříjemným zjištěním je, že na MS padá stále méně gólů. Letos jich mohli fanoušci vidět 147, méně jich padlo již jenom na MS v Itálii před šestnácti lety. Výrazně naopak stoupl počet udělených karet. 335, z toho 28 červených, je opravdu vysoké číslo. Smutným hrdinou je v tomto ohledu zápas Nizozemsko – Portugalsko. Dvanáct žlutých a čtyři červené je na jeden zápas opravdu příliš. A to ještě rozhodčí čtyři zákroky na červenou hráčům odpustil. Takže pěkný maso.
Rozhodně pozitivní byl obrovský zájem fanoušků. Celkově se v ochozech stadionů na zápasech sešlo neuvěřitelných 3 359 439 diváků, což činí průměr 52 491 diváků na jediný zápas. Rekord v této statistice drží Mistrovství světa 1994 v USA. Bude však v nejbližší době jenom velmi obtížně překonán, protože kapacity amerických stadionů jsou o desetitisíce vyšší, než je obvyklé například v Evropě.
Plusem byly určitě výkony afrických týmů. Do osmifinále sice postoupila pouze Ghana (taky aby ne, když měla ve skupině zklamání turnaje, tým České republiky). Každopádně zápasy jak Ghany, tak i Pobřeží slonoviny, Toga a Angoly byly opravdu koukatelnou záležitostí i pro velmi sváteční fotbalové diváky. Příští MS se koná na africkém kontinentě a výkony těchto týmů již předem slibují zajímavou podívanou. Navíc každému, kdo mohl vidět fanoušky z černého kontinentu v akci, musí být jasné, že za čtyři roky v Jihoafrické republice se bude tančit opravdu všude.
Hlavním kladem turnaje je ale zcela určitě to, že se prostě a jednoduše nic nestalo. Žádnému maniakovi se nepodařilo pronést na stadion narvaný lidmi bombu, neudál se žádný teroristický útok, žádní rádobyfanoušci se neservali a nikoho nezranili. Je to samozřejmě dáno obrovskými náklady a dokonalou organizací bezpečnostních opatření. Ale jak už jsme se mohli několikrát přesvědčit, ani ta nejdokonalejší preventivní opatření nezabrání šílencům vraždit.
Nebýt tedy různých projevů blbosti a xenofobie, jako v případě výše zmíněného Roberta Calderoliho, proběhl šampionát bez vnějších politických tlaků. O ekonomické prospěšnosti takového podniku, jako je Mistrovství světa, se samozřejmě dá diskutovat. Určitě se najde zase spousta rozumbradů, všeználků a pseudointelektuálů, kteří budou tvrdit, že taková akce je proti přirozenosti, že peníze vynaložené na organizaci se daly použít na něco jiného... blablabla...
Takových chytráků se najde vždycky dost. Většina z nich ale naprosto nedomýšlí hlavní a zásadní důvod, proč se fotbal hraje a proč ho obdivuje takové množství lidí. Vedle fantastického kšeftu, trochy politiky a dalších, většinou ekonomických důvodů, je tady ten hlavní a stále ještě naštěstí nejdůležitější... totiž zábava, odreagování od všedních problémů, všechno to, proč si lidé zpívají, dívají se na filmy, tančí, chodí do divadla... a hrají, nebo sledují fotbal.
No a teď se konečně můžeme zase začít těšit na čistou, nezkorumpovanou, kvalitní, koukatelnou a diváky hodně sledovanou českou ligu... Pán bůh nám pomoz...
Odpískáno... nashledanou za čtyři roky
seriál :: Fotbal bez mičudy
17.07.2006
Minulou neděli vyběhlo naposledy v rámci Mistrovství světa v Německu na trávník dvaadvacet „čutálistů“ odhodlaných porvat se o titul mistrů světa. Na jedné straně Francie, na druhé Itálie, tedy země fotbalu zaslíbené. Než se ale mistrovstí ke svému vyvrcholení dostalo, udála se spousta věcí, které určitě stojí za to si připomenout.
Autor: Martin W. Kiml
další články seriálu Fotbal bez mičudy
- Globalizace v byznysu fotbalové meruny 28.06.2006
- Fotbal je hra pro lidi aneb oslíčci třeste se 15.06.2006
- MS klepe na vrátka - zapomeňte 05.06.2006
