Švandovo divadlo se tuto sezónu rozhodlo zasvětit moderním variacím na tři biblické příběhy (Kain a Abel, Mojžíš a Jób). Na každé téma byla vyhlášena dramatická soutěž a z ní posléze vybrán text k inscenaci. Tématem Jób se inspirovalo celkem 9 autorů, z nichž nakonec umělecký šéf a režisér inscenace Dodo Gombár spolu s dramaturgyněmi Lucií Kolouchovou a Martinou Kinskou vybrali text Anici Jenski (nar. 1977). Po hrách mladých autorek Barbory Hančilové Kai/Abe 2011 a Hany Lehečkové V(ý)chod mají nyní diváci možnost vidět další inscenaci z cyklu Teď přichází Zákon – a opět jde o text mladé autorky.
„Po loňském ohlase a rezonanci projektu Hyde Park ve Studiu Švandova divadla jsme se rozhodli právě probíhající sezónu Druhý dech – The Second Service, zasvětit koncepčnímu celku s názvem Teď přichází Zákon. V komorním podzemním prostoru, který k tvořivé alternativě svojí energií přímo vyzývá, vznikly postupně tři samostatné inscenace, které spojuje linie třech silných starozákonních témat, zachycených očima a emocemi současných dramatiků.“ Tak hodnotí projekt autor celého cyklu Dodo Gombár a doplňuje: “Zájem o vypsanou soutěž inscenátory povzbudil v přesvědčení, že Kain a Abel, Mojžíš i Jób (tituly jsou inscenované v této logické časové ose) v sobě nesou silné archetypální kódy a že mnohoznačnost vidění a výkladu těchto témat inspiruje k úvahám o paralelách se současností, kterou žijeme,“ prozrazuje Gombár a doufá, že do Studia Švandova divadla přichází Zákon právě nyní právě proto, aby spustil plodnou a podnětnou diskuzi.
O hře
Do kanceláře sociálního pracovníka jménem Soclawski přicházejí desítky postav. Všichni po něm něco chtějí, všichni něco potřebují, všichni neustále mluví. Třeba invalida Ivan, zahořklý, potutelný, tajemný. Anebo polobláznivá Anečka, co by spíš potřebovala psychiatra, ale přesto chodí sem. A pak je tu taky sázka, ta sázka, kterou chce vyhrát Ivan. Sázka o duši. Soclawski je unavený, vyčerpaný, touží po tichu. Ale všichni pořád mluví, všichni ho pořád potřebují. Soclawski nemá nikdy padla.
Bůh versus Ďábel. Frustrovaný sociální pracovník versus zahořklý invalida. Střet světla a temnoty. Boj o duši a příčetnost jedné polobláznivé holky. Může Bůh trpět syndromem vyhoření? Je nám lépe v realitě nebo iluzi? Dá se život prožít se zavázanýma očima?
Brutální hra ze současnosti.
Rozhovor s Anicou Jenski (*1977)
Proč jste se rozhodla napsat hru do dramatické soutěže Švandova divadla?
Abych přežila sama se sebou a „abych rozevírala skříně, do kterých jsem se sama zavírala“. V minulých dvou letech jsem si zamilovala divadlo, a to obecně i konkrétně - např. Divadlo Komedie, Činoherní studio v Ústí nad Labem. Přemýšlela jsem nad vztahy mezi postavami, nad pomlkami mezi slovy a tíhou, kterou lze na slovech ponechat nebo ji omylem či vědomě shodit. Chtěla jsem si zkusit napsat hru a zkusila. Jób byl tak trochu výzva, zdali stihnu termín a zdali to téma rozevřu. Potřebovala jsem si také někde vyzkoušet, jestli text nedopadá jen na mne, jestli ho i někdo jiný pocítí, nikdo kolem mne se totiž psaním her nezabýval, neměla jsem možnost ji s někým prodiskutovat. Každý mi většinou řekl, že číst divadelní hry neumí, nebo že číst divadelní hry ho nebaví. Odevzdávala jsem hru 20 minut před deadlinem, tj. před půlnocí o Silvestra, ostatní oslavovali a já dopisovala pasáže, které trpěly prázdnotou nebo jim chyběly mosty k druhým pasážím.
A proč právě Jób? Co vás na tomto tématu zajímá?
Neschopnost vysvětlit příčinu lidského utrpení. Nebo uchylování se k rádoby odpovědím, které mají uklidnit postiženého a ulevit odpovídajícímu. Také jakoby záchvěv vysvětlení na paralelní úrovni vnímání. Také drsnost a sebestředné sklony toho nejvyššího v příběhu. A to, jak sepsuje Joba, jak si s ním pohrává. A otázky, nekonečné otázky. Bylo toho mnoho. Zaujala mne i žena, o které se v příběhu příliš nemluví. Představovala jsem si i její bolest. Cítila jsem jakýsi dluh, který bych ji jako spřízněné duši chtěla splatit. Nevím proč. Také otázka proč zrovna já, proč zrovna mně se něco stalo, asi z podvědomého strachu, že i mně se jednou něco stane, tak asi abych si svůj strach, bolest a jakousi vychýlenost z bolesti prožila a odžila napřed, třeba i jako zaříkávadlo.
Jde o vaši první hru?
Ne. První hru Mé soukromé ticho jsem měsíc před ní poslala do soutěže Cen Alfréda Radoka. Ten text byl mým úplně prvním pokusem o napsání divadelní hry, do té doby jsem se věnovala poezii a scénáři k poetry komiksu. Hra se dostala do finále, takže byla pokusem, který vyšel. Teď mi leží na dně duše a čeká na někoho, kdo ji zinscenuje, tak, aby nezůstala jen „mým soukromým tichem“. No a třetí hra v pořadí nyní bojuje ve slovenské dramatické soutěži. Hry snad nezůstanou jen na papíře, postavy k sobě potřebují přiřadit skutečné lidi.
Jaké jste měla pocity, když jste svůj text slyšela na čtené zkoušce?
Rozporuplné. Některé hlasy se rozcházely a jiné scházely s hlasy v mých představách, v mé hlavě. Píšu a přitom nebo potom slyším všechny pomlky, nárazy, výkřiky, křehkost. Je to napjaté očekávání, takový tvar upustit – předat. Ale věřím v Doda Gombára, se kterým jsme předtím vedli o hře rozhovory, měla jsem pocit, že do hry pronikl, a věřím i v Lucii Kolouchovou a soubor. Ze souboru mě zejména Zuzana Onufráková překvapila svým hlasem, jeho hřejivostí, intenzitou a křehkostí i schopností se vychýlit a také Tomáš Kobr, jehož hlas jsem do té doby neznala, byl hlasem silným, občasně s lehce ironickým nádechem a občas jakoby v něm něco křáplo – hodil se.
Jaké jsou vaše literární vzory a inspirace?
Pochybuji, že mám nějaké vzory. Ačkoli miluji knihy, mám podprůměrnou paměť, takže žiji jako na vodě: nemám se čeho chytit a je mi často zle z vln. Jsem jaksi odříznuta od aktuálního dění a někdy i lidí, někdy se i sama odřezávám, takže si připadám jako autista, který si vlezl do skříně. Nicméně musím říci, že mě zaujaly výřezy veršů od Ivana Blatného, Irmy Geisslové, Hany Fouskové, Traude Veran, Violy Fischerové, Ireny Václavíkové, Martina Langera, Martina Švandy, Tomáše Řezníčka, Radka Fridricha nebo věty z knih Kateřiny Rudčenkové, Petera Handkeho, Urse Widmera, Davida Drábka a dalších, a stále mi už od čtrnácti let v hlavě vězí výřez verše K. H. Máchy: v matku svou, matku svou, krev syna teče po ni. Něco tak silného, až k bolesti.
Zdroj: tz
