První máj

FiftyFifty, společenský magazín.
První máj na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > První máj

FiftyFifty
Share

První máj

Dívám se z okna a musím se usmát při vzpomínce na jednoho přítele a kamaráda, protože venku se i dnes budí další nádherný den, na jehož adresu by on, ač jinak romantický poeta, v jedné ze svých nálad dozajista prohlásil, že ptáci řvou jak krávy, smrdí les a slunko žere trávu..

Já to mírně zkoriguji a napíši, že letošní první květen, jak se zdá, počasím zcela určitě náladu nikomu nezkazí..

To ve mně evokuje vzpomínku na jeden takový první máj z doby ještě předrevoluční. Tehdy se také slunko již od časného rána snažilo, co mu síly stačily, aby obyčejný „socialistický člověk“ mohl mít aspoň z něčeho radost..

Vždy jsem byla tak trochu rebel. Zůstalo mi to dodnes – alespoň v tom, že nesnáším akce „na povel“, určitě. Okázalý 1. máj těmto akcím na mém žebříčku vévodil. Snad i proto, že už na střední škole jsme musely se spolužačkami přijet povinně „reprezentovat“, i když 1. květen připadl na neděli. V prvním ročníku jsem se ala vykulený čtrnáctiletý zajíc zúčastnila, ač jsem měla přes známého potvrzení místní kynologické organizace, že se „zúčastním“ doma – neprošlo to. Následující dva roky jsem „náhle onemocněla“. A coby maturantky jsme akci pojaly jako recesi a s jediným heslem „Ať žije třídní profesor!“ jsme „manifestovaly“ jako o život. Pan profesor se za nás posléze pral u maturit jako lev, takže všech „jeho“ čtyřicet bab odmaturovalo na první pokus. Inu, kdo by odolal takovým ovacím, že?

Bylo to plus mínus před pětadvaceti lety. Prostě osmdesátá léta. Přesný rok mi v paměti splývá s ostatními, protože první máje v tehdejší době se jeden druhému podobaly jako vejce vejci. Okázalé průvody, mávátka, alegorické vozy – jak jsme ten socialismus „v jednom šiku“ budovali.

V té době jsem se jako učitelka v mateřině musela tohoto povinného „optimistického veselí“ účastnit pod pohrůžkou sankcí – důtka ředitelky školy, neomluvená absence.. dnes mě s nadhledem a přiznám, že i s úsměvem napadá, jestli by nás rovnou nezastřelili.. Nicméně - omlouvalo jedině smrtelné lože. Když jsem na místo v mateřince nastoupila coby osmnáctileté žábě, jistily si „vyšší moci“ účast nás všech tím, že jsme s kolegyněmi musely do průvodu každá se svojí třídou – to nešlo s ohledem na děti nijak obejít. Jakmile ale toto „jištění“ polevilo a my se měly účastnit jen coby zaměstnankyně školy, vycítila jsem svoji šanci pro „sabotáž“ – moje rebelující srdéčko se zatetelilo.

Před naší bytovkou bylo pod mírným kopečkem na placu u školy seřadiště. Už v prvomájový předvečer jsem věděla, že letošní manifestující masa se bude muset obejít beze mne a pálení čarodějnic jsem si proto mohla užít až do ranního kuropění. Bez obav, že by májová veselice byla krom spřátelených mongolských pracovnic z místní fabriky obohacena i o jednoho „domorodého přerostlého asiata“.

Průvod se řadil tak od půl deváté. V 8:20 mě zhruba po třech hodinách spánku probudil řev budíku. Problém se vstáváním jsem výjimečně neměla, protože jsem věděla, že přejdu jen půl metru od postele k oknu. Od postele, kterou jsem rozhodně neměla v plánu nechat příliš vychladnout..

Sundala jsem tedy z postele i druhou nohu (k té uzemňující – po „čarodějnicích“), jedním krokem se přemístila k oknu a začala pátrat. Vzhledem k tomu, že městečko, v němž bydlím, nepatří k nijak velkým, hlouček „našich bab“ jsem objevila vcelku snadno – z druhého patra byl přeci jen dobrý přehled, i zpoza záclony.. Zkontrolovala jsem několikrát důkladně jejich garderobu a v té svojí aktuálně nejoblíbenější, v noční košili, jsem se zavrtala zpět do ještě teplých duchen. Moji poslední myšlenku, „tak si to holky užijte“ i sladký pocit rebela rychle ukončil spánek spravedlivý..

Když se mě druhý den v práci šéfka ptala, jak to, že jsem nebyla v průvodu, bez uzardění jsem jí odvětila: „Jak to, že ne? Pravda, v průvodu přímo jsem nebyla, ale stála jsem s kámoškou nad silnicí, mávám vám, a vy jste si mě ani jedna nevšimly, jak jste mohutně manifestovaly..“ A jen tak jakoby mimoděk jsem vysypala z rukávu pár detailů z jejich garderoby i doplňků a dodala s lehce ironickým úsměvem v hlase: „Jestli byste neměla přemejšlet nad novejma brejlema..“

Těžko říct, zda mi bylo uvěřeno, ale mě to bylo vcelku fuk. Soukromá rebélie mě hřála na duši..

Stalo se bez mála před čtvrt stoletím, a mně rok co rok, právě kolem data 1. květen, vyvstává tato vzpomínka v mysli a rok co rok si už 19 let říkám, jak je fajn, že (aspoň tohle) už nemusím..

Co ale rozhodně na prvního máje rok co rok musím – no, musím.. chci! – dostat hubana pod rozkvetlým stromem. O květenu na stromech se příroda letos postarala skutečně měrou vrchovatou. O to ostatní už musím, musíme, musíte sami.. Vlastně – nemusíte, moji milí. Je to, díky bohu, jen a jen na vás. Jak chcete..


Přeji krásný (nejen první) máj. Hodně lásky všem. Bez výjimky..






© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.